Počínaje dnešním dnem, u příležitosti čtvrtstoletí od událostí 17. listopadu 1989 každý den zveřejníme jednu vzpomínku občana naší obce na události toho dne a krátce po tom následující. Zapojit se může každý čtenář, takže pokud máte vzpomínky spojené s tímto dnem a Vaší osobou, chcete se o ně podělit a nenechat je zapadnout v propasti času, pošlete nám je emailem na naší adresu [email protected]. Jako první vzpomínka přichází níže má vzpomínka na tento den a mé mladší já.
Co jsem dělal 17.listopadu 1989?
To co většina kluků mého věku v té době. Odkroucel jsem si dny a měsíce z povinné základní vojenské služby, na kterou jsem nastoupil v dubnu toho roku na dlouhé dva roky. Byl jsem v kasárnách v Brně-Řečkovicích, na velitelství protivzdušné obrany státu. Čekali jsme, než nám dobudují moderní zařízení a kasárna v Sokolnicích u Brna, v sousedství vrchu Práce, kde proběhla Bitva tří císařů, pár set metrů od Mohyly míru. Dnes tam stojí nejmodernější radar protivzdušné obrany u nás. Koule viditelná z okýnek vlaku, když přijíždíte do Brna. Jedním z velitelů byl kosmonaut Vladimír Remek.
Byli jsme bojová jednotka operující i v době míru a střežili vzdušný prostor naší republiky – tehdy Československa. Jelikož jsme čekali na dobudování kasáren v Sokolnicích, které tehdy finišovalo, měl jsem poměrně dost volného času bez ostrých služeb, které přišly až později. Trávil jsem svůj volný čas stejně jako dnes, v přítomnosti počítače. Naše jednotka tehdy samozřejmě počítače, u kterých by se dal trávit volný čas sice měla, ale mohl se u nich trávit čas pouze opřením o návěs, v kterém byl tento počítač sovětské výroby s feritovými paměťmi, které odolaly jadernému výbuchu, umístěn. Jelikož jsem měl tehdy blízko ke kultuře, stal jsem se pomocníkem tehdy nejvyššího záklaďáka přes kultůru v Řečkovických kasárnách Luďka Lokaje, který rukoval dříve. Mohl jsem si tedy protekčně z domova dovést svůj první počítač ZX Spectrum a zpříjemňovat si s ním volný čas v prostorách, kde jsem měl přístup jen já, Luděk a samozřejmě velitel přes kulturu. Počítač, na který jsem si vydělával v potu tváře o prázdninách strávených brigádou na slévárně. Ostatní spoluzáklaďáci do těch prostor chodili pouze v době, kdy se pravidelně pouštěly západní hudební klipy nahrané z MTV. Dodnes si pamatuji Madonnu a její Like A Prayer, jak se kroutí před mřížemi s uvězněným černým Ježíšem.
Takže onen pátek jsem strávil v poklidu za blikání malého televizoru ke kterému jsem měl připojený svůj počítač, nevěda, že se v Praze v té chvíli tvoří historie. Později jsem zjistil, že onu historii tvořil i můj velice dobrý kamarád, s kterým jsem sdílel čtyři roky pokoj na internátě střední školy a chodili tam do stejné třídy. Jelikož se rozhodl pro kariéru u policie, netrávil čas na vojně jako já, ale na policejní škole. Ten večer je vyhnali na Národní třídu. Mladé ucha, která pořádně nevěděla, co se děje a kam jdou.
Jelikož další dny byl víkend a tedy více volna, trávil jsem se svým mazlíkem čas již od rána a poslouchal při tom rádio, kde v krátkých intervalech běžela zpráva která dementovala to, že při nepokojích na Národní Třídě byl zabit student a vyzývala ke klidu. Tehdy jsem pochopil, že se něco děje. S tím jak se vzdýmala vlna nesouhlasu a nespokojenosti i v dalších místech republiky, začalo se mezi záklaďáky stále častěji rozebírat, co budeme dělat, pokud nás pošlou proti lidem. Byli jsme o celé situaci poměrně dobře informováni, vojenští spojaři záklaďáci čile komunikovali a předávali si navzájem horké informace. Závěr byl poměrně jednoznačný, nikdo by proti lidem nešel. Postavili bychom se na odpor. Ač v našich kasárnách bylo důstojníku skoro jako záklaďáků, prst na tepu kasáren drželi záklaďáci a to včetně přístupu ke zbraním. I když kromě raket země vzduch, dislokovaných v bojových útvarech mimo kasárna jsme měli pouze lehké zbraně. Naštěstí doba byla milostivá a nerozhodla se prověřit naše odhodlání.
Následující týden byl ve znamení dohadů a zmatků a mě čekal týden po 17. listopadu dlouho očekávaný opušťák a cesta domů. Nechtěl jsem se ho vzdát. Přestože jsem byl varován, že nálada proti vojsku není mezi lidmi příznivá, nikdo neví co se bude dít a v roce 1968 se prý někteří záklaďáci stali hromosvodem občanské nespokojenosti. Když záklaďácké spojařské tamtamy v pátek rozhlásily, že budou zatrhuty veškeré plánované opušťáky, vyrazil jsem překotně směr domov, než se oficiálními kanály tato zpráva dostane k důstojnictvu. Cesta domů proběhla úplně jinak, kolem jsem ze všech lidí cítil nadšení, euforii a naději v lepší život. To pozitivno z lidí doslova jiskřilo a nikoho nenapadlo zkroušeného záklaďáčka na cestě domů k mamince tyranizovat, naopak byli nadšení, když slyšeli, že mají naši podporu. Následné události přinesli i nám tehdejším záklaďákům měsíce života navíc, byla nám zkrácena vojna a já mohl vyrazit vstříc civilu a nově nabyté svobodě nejen svoji, ale většiny lidí v naší republice, o celé čtyři měsíce dříve.
Byli jsme bojová jednotka operující i v době míru a střežili vzdušný prostor naší republiky – tehdy Československa. Jelikož jsme čekali na dobudování kasáren v Sokolnicích, které tehdy finišovalo, měl jsem poměrně dost volného času bez ostrých služeb, které přišly až později. Trávil jsem svůj volný čas stejně jako dnes, v přítomnosti počítače. Naše jednotka tehdy samozřejmě počítače, u kterých by se dal trávit volný čas sice měla, ale mohl se u nich trávit čas pouze opřením o návěs, v kterém byl tento počítač sovětské výroby s feritovými paměťmi, které odolaly jadernému výbuchu, umístěn. Jelikož jsem měl tehdy blízko ke kultuře, stal jsem se pomocníkem tehdy nejvyššího záklaďáka přes kultůru v Řečkovických kasárnách Luďka Lokaje, který rukoval dříve. Mohl jsem si tedy protekčně z domova dovést svůj první počítač ZX Spectrum a zpříjemňovat si s ním volný čas v prostorách, kde jsem měl přístup jen já, Luděk a samozřejmě velitel přes kulturu. Počítač, na který jsem si vydělával v potu tváře o prázdninách strávených brigádou na slévárně. Ostatní spoluzáklaďáci do těch prostor chodili pouze v době, kdy se pravidelně pouštěly západní hudební klipy nahrané z MTV. Dodnes si pamatuji Madonnu a její Like A Prayer, jak se kroutí před mřížemi s uvězněným černým Ježíšem.
Takže onen pátek jsem strávil v poklidu za blikání malého televizoru ke kterému jsem měl připojený svůj počítač, nevěda, že se v Praze v té chvíli tvoří historie. Později jsem zjistil, že onu historii tvořil i můj velice dobrý kamarád, s kterým jsem sdílel čtyři roky pokoj na internátě střední školy a chodili tam do stejné třídy. Jelikož se rozhodl pro kariéru u policie, netrávil čas na vojně jako já, ale na policejní škole. Ten večer je vyhnali na Národní třídu. Mladé ucha, která pořádně nevěděla, co se děje a kam jdou.
Jelikož další dny byl víkend a tedy více volna, trávil jsem se svým mazlíkem čas již od rána a poslouchal při tom rádio, kde v krátkých intervalech běžela zpráva která dementovala to, že při nepokojích na Národní Třídě byl zabit student a vyzývala ke klidu. Tehdy jsem pochopil, že se něco děje. S tím jak se vzdýmala vlna nesouhlasu a nespokojenosti i v dalších místech republiky, začalo se mezi záklaďáky stále častěji rozebírat, co budeme dělat, pokud nás pošlou proti lidem. Byli jsme o celé situaci poměrně dobře informováni, vojenští spojaři záklaďáci čile komunikovali a předávali si navzájem horké informace. Závěr byl poměrně jednoznačný, nikdo by proti lidem nešel. Postavili bychom se na odpor. Ač v našich kasárnách bylo důstojníku skoro jako záklaďáků, prst na tepu kasáren drželi záklaďáci a to včetně přístupu ke zbraním. I když kromě raket země vzduch, dislokovaných v bojových útvarech mimo kasárna jsme měli pouze lehké zbraně. Naštěstí doba byla milostivá a nerozhodla se prověřit naše odhodlání.
Následující týden byl ve znamení dohadů a zmatků a mě čekal týden po 17. listopadu dlouho očekávaný opušťák a cesta domů. Nechtěl jsem se ho vzdát. Přestože jsem byl varován, že nálada proti vojsku není mezi lidmi příznivá, nikdo neví co se bude dít a v roce 1968 se prý někteří záklaďáci stali hromosvodem občanské nespokojenosti. Když záklaďácké spojařské tamtamy v pátek rozhlásily, že budou zatrhuty veškeré plánované opušťáky, vyrazil jsem překotně směr domov, než se oficiálními kanály tato zpráva dostane k důstojnictvu. Cesta domů proběhla úplně jinak, kolem jsem ze všech lidí cítil nadšení, euforii a naději v lepší život. To pozitivno z lidí doslova jiskřilo a nikoho nenapadlo zkroušeného záklaďáčka na cestě domů k mamince tyranizovat, naopak byli nadšení, když slyšeli, že mají naši podporu. Následné události přinesli i nám tehdejším záklaďákům měsíce života navíc, byla nám zkrácena vojna a já mohl vyrazit vstříc civilu a nově nabyté svobodě nejen svoji, ale většiny lidí v naší republice, o celé čtyři měsíce dříve.
Dobová fotografie autoraz doby před 25 lety a stejně tolika kily
