Jako maminka dětí, absolvujících v nedávné i současné době základní školní docházku na naší hrabovské škole, bych ráda vyslovila a sdílela pár postřehů, které zachycují problematiku dnešního školství. Konkrétně i naší školy a třídy mé dcery. V úvodu bych zmínila, že můj postoj ke škole je veskrze pozitivní. Jedná se o zdravé, přátelské a moderní prostředí, kde naše děti tráví čas a mohou se i v mnoha ohledech rozvíjet. Zároveň tímto oceňuji kvalitní pedagogy, kteří svou práci dělají s nasazením a připravují tak naše děti do života.
Všichni jistě chceme pro naše děti to nejlepší, otázkou však zůstává, co to vlastně je? V tomto směru je důležitá spolupráce rodičů a školy, jakási vzájemná důvěra, což nevím do jaké míry se děje. Na třídních setkáních mám spíše dojem, že dle mého důležitá témata ohledně výuky se neprobírají. Rodiče mají spíše „navrch“, diktují své požadavky, případně stížnosti typu, že paní učitelka dopředu nenahlásila písemku a žáček dostal špatnou známku a je smutný (ano, říkám to ironicky), zatímco paní učitelka se konfrontaci vyhýbá. A to i při osobním setkání, což je úsměvné. Myslím, že když se nějaký nezdar žáka vloží mezi dvě silné vrstvy chvály, nemůže to nikoho pohoršit.
S tímto zřejmě souvisí obecně i hodnocení a úroveň výuky žáků. Získala jsem dojem, že naše mladá generace je buď nadprůměrně chytrá až geniální. Soudě dle výsledků celé třídy, mnoho samých jedniček, zbytek vyznamenání, ti velmi slabí jsou „dobří“. Zbytek klasifikační stupnice se nevyužívá a není to první třída, ale pátá. Není těžké dosáhnout těchto výsledků. Pokud se náhodou píše test a žákům se nepodaří, prostě se změní bodování a jako kouzelnou hůlkou se známky zlepší o stupeň k lepšímu.
V době zvažování žáků, zda podat přihlášky na víceletá gymnázia, jim bylo paní učitelkou řečeno, že „na to nemají“! Jak je to možné? Nevěří snad svému hodnocení? K čemu tedy je? Aby třída vykazovala nejlepší výsledky? Nebo škola jako celek?
Jaká je skutečná realita se ukáže právě při přijímacích zkouškách a také v prvních ročnících některých středních škol, kde se ti naši šikulové stanou zoufalými studenty, kteří byť nastupovali s průměrem 1,0-1,8, nyní propadají nebo bojují o své místo. U syna ve třídě je takových skoro deset. Dle jeho třídního, střední škola nechce a nebude snižovat své nároky. Úmysl dětem na základní škole ulevit a potěšit jim nakonec ublíží.
Dle mého názoru a také povídání s dcerou je výuka mnohdy slabá, unylá, nemotivující. Pozornost a péče paní učitelky se zaměřuje intenzivněji na některé žáky, slabší, integrované, zatímco ti kteří potřebují postupovat normálně a tedy rychleji, se nudí a zlobí, přestože i jejich základy nejsou výborné. Aktivita v hodině je odbyta větou „Tebe nevyvolám, ty to přece umíš!“.
Nerozumím tomu. Jistě ne všichni rodiče se mnou budou souhlasit, ale přesto bych se nad tímto zamyslela. Je to opět o spolupráci. Každé dítě je samozřejmě jiné a je potřeba k němu přistupovat individuálně. Nebrzděme je ale tímto systémem v rozletu. Mají v sobě mnohem větší potenciál.
Autorka si přála neuvést jméno.
