K letošnímu 70. výročí konce druhé světové války byla občany Hrabové vydána publikace věnována naší obci v tomto období.
Dnes Vám přinášíme její další pokračování, v pořadí třetí.
Zrádci a kolaboranti …
Válka budí v lidech nejen sounáležitost, ale dává průchod lidskému zlu i mimo bojiště a v některých lidech otevírá naplno stavidla temných stránek jejich osobnosti. I v Hrabové takoví lidé byli. Bylo jich naštěstí málo, ale nepranýřovat je a zapomenout jejich křivé činy a charakter by bylo chybou.
Nejhorším byl Karel Koždoň, který neváhal udávat své spoluobčany, aby se dostal k jejich majetku. Byl invalidou z první světové války, z tohoto důvodu značně kulhal. Po jistou dobu dělal tajemníka válečných invalidů, ale byl propuštěn pro podvod a zpronevěru. Byl činný v Protižidovské lize, která vydávala týdeník „Árijský boj“. Připravil několik lidí o život a pod hrozbou udání vydíral občany. Jeho cílem se mimo jiné stali rolníci Karel Petr a Emil Nováček, hostinští Bohumil Chlupatý, Augustin Vlček a Rudolf Restl, obchodník Bedřich Chlupatý, statkář Otakar Lyčka, holič Inocenc Březina a mnoho dalších občanů. S falešným slibem záchrany před koncentračním táborem okrádal Židy z Ostravy o zlaté předměty, kožichy a další cenné věci. Stojí i za smrtí Kamily Vlčkové, manželky hostinského Vlčka, v koncentračním táboře. Podílel se i na smrti tří ostravských právníků dr. Fraše, dr. Rolkové a dr. Zemana, kteří byli na jeho udání internováni a zlikvidováni v koncentračním táboře. Po válce v roce 1946 byl Karel Koždoň odsouzen k trestu smrti a v krajské věznici v Ostravě popraven.
Vzpomínky a výpovědi …
Výpověď Alice Vlčkové
Výpověď Alice Vlčkové, jak došlo k zatčení její matky gestapem a následné deportaci do koncentračního tábora Osvětim a pronásledování jí jako dcery.
Kamila Vlčková, rozená Turadtová, narozena 15. 6. 1890 v Ostravě-Hrabové v židovské rodině. V době pobytu v Hrabové vedla pohostinství na Paskovské ulici. Byla provdána za Augustina Vlčka, který pocházel z křesťanské rodiny. Z tohoto manželství vzešly dvě děti, Alice Vlčková a Evžen Vlček.
V době okupace a snad ještě před okupací existovala v Hrabové nacistická organizace vedená Karlem Koždoněm, která se po příchodu okupačních vojsk dala plně do služeb gestapa. Koždoň sám se stal agentem gestapa. Jeho činnost spočívala ve vedení boje proti židům, dále v podávání zpráv o místních občanech a jejich postoji k německé armádě. Koždoň, který byl nemajetný, se vyjádřil, že brzy bude majitelem hostince, který snadno získá tím, když udá gestapu Kamilu Vlčkovou.
V časopise „Árijský boj“ zveřejňoval nepodložené články o Kamile Vlčkové tak dlouho, až dosáhl svého cíle a Kamila Vlčková byla zatčena. K jejímu zatčení došlo v listopadu roku 1941 jednak na ústní udání Koždoňovo a jednak na základě jeho článků v uvedeném časopise. Byla zadržena na policejním ředitelství v Ostravě a v prosinci byla převezena do Brna na Cejl. V Brně-Cejlu byla držena až do dubna 1942, odkud byla převezena do koncentračního tábora Ravensbrück, kde byla vedena pod číslem 10611 v bloku 7/B. Z tohoto koncentračního tábora byla převezena do koncentračního tábora v Osvětimi. Tam zemřela jako oběť rasové perzekuce v plynové komoře dne 6. 10. 1942.
Koždoň se po smrti Kamily Vlčkové pustil, spolu se svými kumpány, do pronásledování její dcery Alice Vlčkové, kterou si rovněž předsevzal odevzdat gestapu a dostat ji do koncentračního tábora jako její matku. Za tím účelem byla Alice Vlčková několikrát volána na policejní ředitelství v Ostravě, kde jí bylo řečeno, že pokud bude o ní uveřejněn ještě jeden článeček v „Árijském boji“, bude deportována do koncentračního tábora. Na základě této výhrůžky se rozhodla Alice Vlčková z Hrabové utéct, aby se zachránila před odvlečením do koncentráku. Se svým úmyslem se svěřila Janu Juříčkovi. Tento měl kontakty na partyzány na Vsetínsku, což mladá Alice Vlčková netušila a volba tohoto důvěrníka pro ní byla faktickou záchranou života. Jan Juříček ji odvezl v roce 1942 na Vsetínsko do obce Leskovec, kde pobývala u Anny Juříčkové. V lednu 1945 byla Alice Vlčková vyslýchána gestapem v Praze, odkud měla být deportována do lágru. Válečný vývoj a brzký konec války již toto naštěstí znemožnil.
Z výpovědi Alice Vlčkové dne 20. 10. 1972,
zanesené v pamětní knize Svazu protifašistických bojovníků
Vzpomínky Bohuslava Olšanského
První setkání s válečnými událostmi prožila Hrabová při náletu amerických letadel na Ostravu 29. srpna 1944. I na naši obec padlo devět bomb, vesměs však mimo obytná stavení, takže kromě rozbitých oken, popraskaných zdí a střech nezpůsobily větší škody. Jámy vyryté bombami byly hluboké pět metrů a široké deset metrů.
Další zásahy obec utrpěla z německých protiletadlových děl („flaků“), umístěných u dálnice vedoucí do Místku na pozemku Josefa Lyčky č. p. 30. Při jednom z náletů na Ostravu, kdy se již letadla vracela přes Kunčice směrem na Těšín, bylo to 20. listopadu 1944, začali po nich Němci z „flaků“ střílet a jeden šrapnel dopadl na vrata usedlosti Františka Kudělky, č. p. 45. Způsobil však jen hmotnou škodu. Dne 2. dubna střepina granátu proletěla střechou pekárny č. p. 42 a zranila její majitelku M. Noskovou.
Když se fronta začátkem roku 1945 přiblížila, nálety se stávaly častějšími. Lidé z Ostravy a Vítkovic houfně utíkali do okolních obcí a samozřejmě i do Hrabové. Členové hasičského sboru museli být v pohotovosti pro případ požáru.
S německým zásobováním už to bylo hodně špatné. V březnu a v dubnu měla obec najednou odvádět po 10 a 14 kusech dobytka. Hrozilo nebezpečí vydrancování skotu. Josef Zeman, vedoucí hospodářského a zásobovacího oddělení obce, se rozhodl k odvážnému kroku. Během čtyř dnů a nocí přepracoval soupis všeho dobytka i s příslušnými doklady tak, že 82 kusů skotu přidělil administrativně drobným chovatelům, o kterých věděl, že mají místo k ustájení a na které se nevztahovalo rekviziční právo. Věc se ve zmatku, který zachvacoval Němce před blížící se frontou, podařila.
V březnu a dubnu 1945 byly nálety téměř na denním pořádku, ale ty už podnikala sovětská letadla, byl to neklamný důkaz blížící se fronty. Zvlášť po setmění bylo slyšet jejich bzučení a dopady bomb.
Naše obec však zůstala bombardování celkem uchráněna. Až na 18. dubna – neděli dopoledne. Jedno letadlo kroužilo stále nad obcí. Když okolo 18. hodiny přijíždělo do Hrabové auto s německými důstojníky, shodili na ně z letadla bombu. Auto však velkou rychlostí ujelo a usmrceno bylo pět kolemjdoucích i s dítětem v kočárku. Stalo se tak u pomníku strážmistra Janhuby.
Několik dní před 1. květnem, naším osvobozením, jsme mohli denně pozorovat pohyb fronty podle kroužících sovětských letadel, která po celé dny neúnavně bombardovala ustupující německá vojska. Kroužící letadla se neustále přibližovala. Odhadovali jsme: Poruba, Svinov, Zábřeh… Už jsme si říkali: teď přijdeme na řadu my. Někteří občané, pokud to bylo možné, zpevňovali kryty v domech, které by je ochránily alespoň proti střepinám. Ale 30. dubna, jako když utne, bombardování přestalo.
Němci se totiž v Hrabové nezdrželi, a když Rudá armáda osvobodila Zábřeh, Vítkovice a Ostravu, ustoupili až do Paskova. Už předtím vyhodili hangáry na letišti v Hrabůvce, odvezli „flaky“ i zásoby, které měli uskladněny v hrabovské škole. Ve vesnici zůstaly jen zadní voje, které měly krýt ústup. V očích některých ustupujících Němců byl patrný strach, s úzkostí nahlíželi ze silnice do zahrádek a za domky, zda je již sovětští vojáci nezaskočili. Někteří důstojníci se však ještě pokoušeli přinutit obyvatele, které zahlédli na silnici nebo na dvorku, ke kopání zákopů podél silnice. Valně se jim to však nedařilo. Na obranu se hlavně připravili v části obce zvané Žižkov, sousedící s Hrabůvkou. Podél cesty vykopali zákopy a cestu zahradili drátěnými překážkami a „španělskými jezdci“ proti tankům.
Dne 30. dubna k večeru byl v Ostravě klid. Toho využili někteří nedočkaví odvážlivci a přešli frontu až do Hrabůvky ke kolonii, kde již byli Rusové. Byl mezi nimi i František Vašíček, který se vrátil kolem osmé hodiny večer a oznamoval, že v Zábřehu a Vítkovicích již všude vlají prapory a lidé se radují z osvobození.
Dne 1. května bylo nápadné ticho, letadla toho dne nekroužila. Němci posílili svůj zadní voj některými jednotkami z Paskova. Sovětská vojska vyrazila ráno z Vítkovic a o půl desáté začal boj na dolním konci obce sousedícím s Hrabůvkou. Největší odpor kladli Němci na zmíněném již Žižkově. Zde došlo k prudké přestřelce a Rusové použili i děla, řada domků byla granáty poškozena (mezi jinými Jana Dvorského č. p. 151, Jana Paloce č. p. 149, Aloise Šindla č. p. 204, Josefa Vojnoviče č. p. 182, Marie Sedlářové č. p. 177, Petra Libiše č. p. 220, Karla Kvapíka č. p. 337, Ludvíka Polacha č. p. 439), některé granáty dopadly i dál do vesnice. Zasažen byl dům Fr. Brázdila č. p. 439, sousední drogerie Zd. Chlupatého a usedlost Jindřicha Chlupatého č.p. 176 začala hořet. Domácí lidé však za pomoci sousedů oheň uhasili.
Po zlomení odporu na Žižkově pak Němci rychle ustupovali poli k Paskovu, na druhé straně pak vrbinou přes most do Vratimova.
Ve středu vesnice jsme během dopoledne neustále slyšeli krátké dávky ze samopalů, občas i rány z pušek ojediněle i výbuchy granátů. A najednou – ani nevím, kdo s tím přišel – že Rusové jsou tady. Vyběhli jsme z krytu a první sovětský voják byl asi 50 metrů od nás. Co mi dosud utkvělo v paměti, byla jeho úžasně vybledlá uniforma, ty tisíce kilometrů v dešti a větru a zase na slunci byly na ní vidět. Bubínkový samopal měl přes prsa a ani přilbu neměl, jen lodičku. Lidé ihned vybíhali z domů, vítali osvoboditele, nabízeli jim, kdo co měl – koláč, chléb s máslem, maso, čaj i kořalku. Rusové ovšem moc času na vítání neměli, sem tam si z nabízeného něco vzali, hned však spěchali dál a jenom se ptali: „Gdě German?“. S pěchotou postupovala lehká polní děla, mezitím občas projel tryskem vůz s municí tažený trojkou malých ruských koní. Na jednom z nich zlomené kolo bylo nahrazeno žerdí, přesto uháněl stejně rychle jako ty druhé.
Most do Vratimova vyhodili Němci 1. května o půl druhé odpoledne. Byl v půli zlomen, přejít se však po něm dalo. Jedenadvacetiletý Jarda Vavruška se svým otcem převáděli přes něj první sovětské rozvědčíky. Protože se však od Vratimova ozývala střelba, zajel Jarda na kole pro posilu. Zůstal po boku sovětských vojáků až do večera, v noci ho přinesli s ranou v srdci.
Při tomto boji padl také devatenáctiletý Miroslav Gajdošek, Jaroslav Fajfka byl těžce raněn.
Jarda Vavruška byl od března 1944 členem odbojové skupiny „Záře“, spolu s jinými šesti chlapci, Láďou Čermákem, Adolfem Neuwirtem, Emilem Mutinou, Antonínem Mynářem, Vlastimilem Gromnicou a Vojtěchem Slavíkem. Většinou jim bylo kolem 20 let.
Pokusili se také zachránit most před vyhozením, ale nepodařilo se jim to. Když pak obec osvobodila sovětská armáda, přidali se k ní. Všichni se vrátili, jen Láďa Čermák ne, nevěděli o něm nic ani jeho kamarádi, neboť při jednom z útoku se od nich nějak odpojil.
Velké bylo zoufalství jeho matky, která ho mnoho a mnoho dní urputně hledala, vyptávala se po něm, až ho konečně našla. Padl a byl pohřben ve Fryčovicích.
Tak tito mladí lidé zaplatili krví naši svobodu, kromě těch patnáct ovšem, kteří zůstali v koncentračních táborech nebo zahynuli při pracovním nasazení v „říši“, kromě čtyřech dalších občanů ze Závodí, kteří rovněž zahynuli v průběhu bojů, a samozřejmě kromě hrdinných rudoarmějců, jichž padlo v naší obci osmnáct.
Vzpomínky byly zveřejněny v roce 1965 v publikaci „Osvobození Ostravy ve světle vzpomínek a kronik“.
Bohuslav Olšanský (*1925), byl synem známého hrabovského podnikatele, výrobce cementového zboží. Ihned po skončení války pokračoval ve vysokoškolských studiích v Praze, které přerušily až události v r. 1948, kdy jako syn kapitalisty musel studia přerušit.
Předchozí díly:
Hrabová v období druhé světové války (1. část)
Hrabová v období druhé světové války (2. část)
