Pamětní kniha Hrabové – pokr. č. 12

Potravní spolky
Napsal Frant. Hanzelka.

Prvními průkopníky družstevnictví byli dělníci, kteří pracovali pro stranu sociálně demokratickou v Hrabové již od r. 1889. Byli to: Dominik Peterek, strojník u firmy Glasner, Jan Mutina a Bohumil Střondala. Podepsaný vzpomíná dosud na četné propagační schůze, jež navštěvoval i řídící učitel Frant. Bartoník, aby toto hnutí ostře kritizoval.

V roce 1895 počali propagovati dělníci Dominik Peterek a Jan Mutina družstevnictví, kteří také založili „První dělnický potravní spolek“, s omezeným ručením. Jeden podíl obnnášel 10 zlatých. Do dozorčí rady byli zvoleni taktéž tito dva a skladníkem se stal Rybařský, soustružník ve Vítkovických železárnách. Po 1,5 roce byl tento skladník propuštěn pro deficit asi 700 zlatých a jeho nástupcem se stal Florián Gregor, dělník 55 – 60 letý, spravedlivý a poctivý. Tento nebyl však brzy vhod funkcionářům, kterým nechtěl vydati více zboží na dluh, než jak měli dovoleno, totiž do výše jednoho podílu, tj. 10 zlatých. Ženy jejich, když jim zboží nevydal, ztropily v konzumě velkou výtržnost, po prudkých výstupech rozběhly se po dědině a strhly pokřik, že v konzumě je bankrot. Podílníci se seběhli a každý si bral z konzumu co se jen dalo, aby svůj podíl zachránil. Konzum pak existoval dál jen v omezeném měřítku v domě č. 42 naproti staré školy.

V létě r. 1897 konala se v hostinci „U lípy“ schůze, na níž po projevu řečníka od potravního spolku „Vzájemnost“ z Mor. Ostravy založen byl truckonzum a tím první konzum zanikl úplně. „Vzájemnost“ patřila měšťanostovi Gajdovi z Mor. Ostravy. Jeden podíl činil 15 zlatých. Skladníkem se stal Jan Mutina, pohrabáč z č. 77. Konzum tento byl umístěn v domě Ludvíka Staňka č. 136.

V tomtéž roce založil však Domink Peterek druhý truckonzum v domě č. 102, později č.184. Tento konzum netrval ani rok. Konzum „Vzájemnost“ byl za 2 léta provozu zavřen a členové museli doplácet ke svým podílům po 15-ti zlatých. „Vzájemnost“ převzal pak Jan Mutina, jemuž k tomu dopomohl starosta Ludvík Staněk.

Za nedlouho přišel však při tomto obchodě nejen o všechny své peníze, ale i o svou chaloupku č. 77.
Od té doby nebylo v Hrabové žádného potravního spolku až do r. 1919. Tehdy zásluhou Fr. Hanzelky, dělníka Vítkovických závodů a Ludvíka Duhana, dělníka a pozdějšího starosty, založena byla filiálka družstva „Budoucnost“ a dostala pořadové číslo 30.

Umístěna byla ve vlastním domě č. 125, který zakoupilo zmíněné družstvo „Budoucnost“ v Mor. Ostravě od Klementa Velkého asi za 100.000 Kč. Existuje dodnes. Sdružuje 125 členů. Prodejna byla otevřena v dubnu 1920. Prvním skladníkem byl Hranický Antonín.

Prodejna č. 250 v domě p. Babiše na horním konci byla otevřena v květnu 1923, sdružuje 100 členů a převzala obchod po paní Petrové. První skadnicí byla slečna Motalová.

Prodejny konají valnou hromadu vždy za tři roky, na které se volí tříčlenná dozorčí rada.

Politická strana komunistická

Založena byla roku 1921. Prvním důvěrníkem byl Jan Olšanský č. 99, jenž se nedlouho předtím vrátil z Ameriky. Před válkou pracoval jako kotlář ve Vítkovických závodech. Prvním pokladníkem byl František Hanzelka č. 200.

Záznamy o založení a o činnosti úmyslně nebyly vedeny, aby činnost nemohla býti úřady kontrolována. V roku 1936 byl důvěrníkem Ludvík Sobek, dělník č. 69.

Československý atleticko-fotbalový klub Č.A.F.K.
Napsal Antonín Pajorek.

Byl založen 22. listopadu 1930 v hostinci Restlově u nádraží. Obec Hrabová nechtěla po převratu zůstati pozadu za ostatními po stránce sportovní a proto založilo několik nadšenců sportovní klub. Byli to: bratří Duškové, bratří Líkové, Bohumil Mojžíšek, Leoš Petr, Antonín Pajorek, bratří Bakotové, Mlýnek, Bukovský, Gelnár a jiní. Někteří z nich byli již činni v sousedním vratimovském S.K. Meteor, kde však nemohli pracovati pro určité nesrovnalosti a proto raději odešli.

Do prvého výboru zvoleni byli: předsedou Dušek Alfréd, sekretářem Emil Mlýnek, jednatelem a zapisovatelem Pajorek Antonín, členy výboru bratři Líkové, Mazoch, Bukovský a Zajač.

Hříště, respektive pozemek, zapůjčil klubu hostinský Restl. V zimě uspořádán byl v hostinci „U lípy“ ples, který byl velmi hojně navštíven.

Sezona byla zahájena 29. března 1931 dvěma mužstvy. Přátelský zápas sehrán byl v Karlově Huti a skončil remisou. Činnost však počala brzy ochabovati a zdálo se, že klub pro různé neshody, odchod mnoha členů a odebrání hřiště buďto zanikne nebo se spojí s „Meteorem“.

Výše jmenovaní činovníci převzali však dluh ve výši asi 4.500 Kč na sebe, přeložili sídlo klubu do hotelu Ostravica a počali znova pracovati. Do nového výboru v r. 1932 byli zvoleni: Předsedou Leo Líka, místopředsedou Leo Petr, sekretářem Ant. Pajorek, jednatelem Josef Podzimáš, pokladníkem Ant. Bukovský, kapitánem Ludvík Ondračka. K úhradě dluhu přispívali někteří členové dobrovolně až 20 Kč měsíčně. Též hoteliér Stan. Skarka vyšel jim vstříc tím, že jim dovolil vybírati vstupné při nedělních koncertech a po zaplacení hudby zůstal nějaký obnos na zaplacení dluhu.

Klub byl bez hříště a v nutných případech vypůjčoval si hříště od S.K. Meteor za 100 Kč za jedno použití. Trenovalo se na louce Jurečkově z Vratimova.

Přes tyto potíže sehrál klub v r. 1932 několik mistrovských zápasů s velmi dobrým úspěchem a v turnaji Ostravské Slavie dobyl státní vlajku, která je vyvěšena v klubovní místnosti.

V r. 1933 přibylo členstva hlavně z Hrabové. Předsedou byl Leo Peter, kapitánem Karel Pajorek. Upraveno bylo s velkou námahou vlastní hríště na pozemku rolníka Emila Nováčka z Hrabové na levém břehu Ostravice, naproti hotelu „Ostravica“, pronajatém na 10 let.

V r. 1933 probojoval se klub v mistrovských zápasech do II. třídy. V r. 1934 bylo hříště oploceno, aby neunikal příjem ze vstupného, neboť lidé z cesty u Ostravice a z koupaliště zápasům přihlíželi, ale vstupné neplatili. Oplocení stálo 3.200 Kč. Na úhradu toho vybráno bylo na dobrovolných darech 1000 Kč, výtěžek ze dvou plesů 2.200 Kč, sloupy a brány v ceně 250 Kč daroval hotelier pan Skarka. Za zapůjčení traktoru při úpravě hříště zaplaceno bylo 80 Kč. Klub stále vzrůstal a hlavně kvalita členstva stále se zlepšovala přeregistrováním zdatných dorostenců do členstva.

V jubilejním roce pětiletého trvání vybaven byl klub řádným inventářem. Hráči houževnatě se přičiňovali a klub postoupil do I.b. třídy, velmi čestného to místa pro venkovský klub, uvážíme-li, kolik překážek musel překonati.

Snaživí hráči jsou pevně odhodláni dopracovati se té výše, aby mohli vystupovati na fóru mezinárodním.

Místní osvětová komise

Místní osvětová komise v Hrabové byla zřízena v r. 1919 dle zákona o organisaci lidových kursů občanské výchovy a instrukce ministerstva školství a národní osvěty. Zřízena byla okresním osvětovým sborem ve shodě s obecním zastupitelstvem. Jejími členy byli zástupcové místních spolků.

Předsedou byl zvolen učitel Zdeněk Oliva, jednatelem Felix Prokop, dělník, pokladníkem Vilém Piskoř, syn rolníka.

Úkolem místní osvětové komise bylo: 1. Opatřovati pomocí obce místnosti pro přednášky a knihovny. 2. Zajišťovati řečníky neb si je vyžadovati prostřednictvím okresního osvětového sboru. 3. Pořádati kurzy buď sami nebo pomocí vzdělávacích spolků a korporací. 4. Opatřovati náklad na kursy z příspěvků jednotlivců, obce, okresu, po případě kraje a státu. 5. Vésti přesnou statistiku posluchačů. 6. Zasílati okresnímu sboru seznam konaných přednášek a jiných podniků.

Práci v  M.O.K. nejenom že brzdili mnozí členové svou neúčasti na schůzích a členové některých spolků neúčastí na podnicích M.O.K., ale mnozí pracovali přímo proti ní. Přesto činnost její byla velmi obsáhlá, jak je vidno z podrobných záznamů v této kronice v jednotlivých rocích.

Činnost M.O.K. vymezena byla přesně výměrem ministerstva školství a národní osvěty ze dne 26. června 1926. Počet členů stanoven na 7, z toho 3 volilo obecní zastupitelstvo a 3 stanovilo O.O.S., a to ponejvíce z řad učitelstva. K nim přistupoval jako sedmý obecní knihovník.

V r. 1928 vzdal se předsednicví učitel Zd. Oliva a zvolen byl Josef Závada, účetní fy. Zádruha ze Slezské Ostravy, jednatelem uč. Josef Vašíček.

V r. 1929 zvolen byl předsedou uč. Josef Vašíček, jenž byl zároveň jednatelem. Pokladníkem byl Ant. Piskoř, rolník z č. 11.

V r. 1930 zvolen byl jednatelem Inocenc Březina, holič, a pokladníkem Zd. Oliva, učitel.

V r. 1931 po obecních volbách byli vysláni do M.O.K. za stranu soc. dem. Josef Vojtovič, stolář, za čsl. nár.soc. Adolf Blecha, železniční zřízenec, a za stranu lidovou Emil Nováček, rolník. Okresním sborem byli nominováni uč. Josef Vašíček, Marie Hotová, choť vrchního strážmistra v.v. a Inocenc Březina, holič. Předsedou byl zvolen uč. Jos. Vašíček, jednatelem Inocenc Březina a pokladníkem uč. Zd. Oliva, obecní knihovník. V lednu 1937 vzdal se funkce Inoc. Březina a na jeho místo byl zvolen uč. Karel Seltenreich, který převzal i funkci jednatele.

Všeobecný společenský dům v Nové Bělé

Tento spolek měl sídlo v Nové Bělé, ale přímo u hranice hrabovské za Žižkovem a většina členů pocházela z Hrabové nebo Hrabůvky.

Byl založen 26. května 1907 v hostinci Frant. Haladeje v Hrabůvce. Ustavující schůze konala se za účasti 32 osob. Jménem svolavatelů ji řídil Martin Wágner z Mor. Ostravy, kerý v jednohodinovém referátu vysvětlil význam spolčovacího zákona, který umožňuje českému lidu zakládati vzdělávací a odborné spolky, ve kterých může býti členstvo burcováno k národnímu vědomí schůzemi, přednáškami, divadelními představeními, zpěvem národních písní aj.

Po bouřlivé debatě bylo odhlasováno, aby jednací řeč spolku byla česká, což mělo za následek odchod asi třetiny přítomných. Účelem spolku bylo: Vystavění neb přizpůsobení již stávajícího domu na příhodném místě v Nové Bělé. Dům tento má tvořiti ústřední shromáždiště místního i okolního lidu, jenž touží po vzdělávání a zlepšení společenských poměrů, má poskytnouti místnosti pro přednášky, zábavy, divadelní představení atd. pro vzdělávací a zábavné spolky a další společenstva. V tomto domě má býti zřízena restaurace a kavárna. Dokud k tomu nebude udělena příslušná koncese, jest výbor povinen při každém sejití se občanů o jídla a nápoje se jim postarati a jednu osobu k obsluze ustanoviti. Ke koncertům a výletům bude používán dubový lesík za spolkovým domem při hranici Hrabová – Nová Bělá, zvaný „Dubina“. Činnost spolku se vztahovala na okres mor. ostravský a místecký.

Prvními činovníky byli zvoleni: předsedou Felix Dvorský, stolař z Hrabové, místopředsedou Klement Hula, pokladníkem Frant. Dubský, jednatelem Josef Pavelka, hospodářem Josef Ripper, majitel spolkového domu, knihovníkem Jan Velký. V dalších letech vystřídali se ve funkci předsedy Jos. Ripper, Valentin Grygar, Augustin Adámek, Teodor Macek, Josef Vojtovič. Jednateli byli: Klement Hula, Frant. Hodík, a Jos. Havlásek. Pokladníky byli: Jos. Ripper a Frant. Březina.

Činnost: 6.1.1908 – Domácí večírek po valné hromadě, 5.7.1908 – Výlet do „Dubiny“, jehož se zúčastnil i syklistický klub z Nové Bělé, v r. 1909 byla postavena kuželna za 450 K, v r. 1909 koulení o ceny, které bylo zakončeno taneční zábavou, 31.12.1909 Sylvestrovská zábava. V březnu 1910 Josefovská zábava, 8.6. a 24.8. koulení o ceny. Ve spolkové místnosti byly vyloženy časopisy Lidové noviny a Duch Času.

V době světové války činnost spolku ustala, jelikož většina členů odešla na vojnu.

V březnu 1921 Josefovská zábava, 28.8. dožínková slavnost spojená s koulením o ceny. Ve spolkové místnosti byly vyvěšeny časopisy: Volné Slovo, Dělnický deník, Na Zdar a Havlíček. Od r. 1923 byl majitel spolkového domu často udáván pro prodej jídel a nápojů, jelikož neměl hostinskou koncesi. A pokutován 100 Kč a 500 Kč. Od té doby propůjčoval mu hostinskou koncesi hostinský Frant. Choleva z Mitrovic. Počátkem prosince 1923 Mikulášská zábava, 2.8. 1924 přednáška o významu mezinárodní řeči „Esperanto“, na níž promluvil N. Sedláček z Hrabůvky. 24.9. a 4.11. koulení o ceny, 21.3.1926 přátelský večírek. Poslední zpráva o činnosti spolku je o valné hromadě, konané 28.3.1926.
Jelikož činnost spolku byla neustále ztěžována, anonymní udání nepřestávala a majitel spolkového domu Josef Ripper častěji a častěji byl stíhán pokutami, byla činnost spolku zastavena.

Válka 1914 – 1918

Dle pamětí a zápisů A. Adámka, Fr. Bartoníka, B. Němčanského a jiných.

28.6. 1914: Spáchán byl atentát v Sarajevě. Krátce na to podáno bylo Rakouskem ultimatum Srbsku, vyhlášena částečná mobilizace, vyhlášena válka Srbsku a podniknuto proti němu válečné tažení. Po několikadenním povolávání záložníků lístky bylo 31.7. o 2. hodině odpoledne po celém Rakousku telegraficku oznámeno, že jest nařízena všeobecná mobilizace vojska.

Počátek války

31.7. O čtvrté hodině odpoledne přijel komisař z hejtmanství mor.ostravského na autě do Hrabové a přivezl veliké balíky vyhlášek o všeobecné mobilisaci a jiných předpisů starostovi A. Adámkovi, chalupníkovi z č. 31 do obecní kanceláře v témž domě, nařídil okamžité vyhlášení jich a přečetl mu jeho válečné povinnosti za přítomnosti četníka.

Za hodinu na to vyhlašoval obecní sluha Frant. Řeha, též hrobník, následující vyhlášku bubnem: „Občané! Nastaly nám těžké časy. Dává se vám na vědomost, že byla vyhlášena všeobecná mobilisace. Bude vojna. Všichni mužové povinni vojenskou službou se vyzývají, aby se si ihned a dobře přečetli mobilisační vyhlášky, aby věděli, kde se mají hlásit u svých pluků. Ostatní obyvatelstvo se důtklivě žádá, aby si všech následujících vyhlášek pilně všímalo a jimi se řídilo kvůli vyvarování se těžkým trestům“.

Nastalo vzrušení a zděšení a nářek srdcervoucí v rodinách mužů – záložníků do 42 let, kteří museli během 24 hodin svůj domov opustiti. Potoky hořkých slz starých rodičů, nevinných dětí a řádných žen bylo prolito nad osudem otců – živitelů a těchto nad osudem svých milých duší a nad vlastním neznámým osudem na poli válečném ke všemu vědomí, že ani zázemí nebude válečných běd a starostí ušetřeno.

Šli, aby neuvrhli rodinu ještě do větší skázy. Šli jiní do hutí a továren dělat válečný materiál – z téhož důvodu. Byli posilováni těmi, jimž uloženo bylo říditi a spravovati obec z téhož důvodu.

Odjezd vojínů

Nastalať neobyčejná událost. Podivno, jak každý, kdo byl povinen k vojsku se dostaviti, ihned nechával svého zaměstnání, pořádal své domácí věci a poslušen spěchal aspoň druhého dne na stanici ratimovskou, aby ke svému pluku se dostavil. Na stanici před odjezdem vlaků odehrávaly se srdcervoucí scény. Ženy, manželky, matky, sestry, dětičky a nemluvňata v náručích odprovázely svého drahého otce, bratra, syna, přítele, milence, aby jich snad už nikdy více nespatřily, anebo na dlouhou dobu odloučeni, anebo, konečně, aby je opět spatřily po čase a to buď zdravé nebo zmrzačené. Co skrývá temná budoucnost?

V nepřehledném zástupu hustě nakupených osb s očima od stálého pláče zarudlými s výrazem bledých a zděšených tváří, viděti bylo i starce, kteří námahavě zvedali hlavy, zda už zdálí neblíží se obávaný vlak, jenž drahé vojíny nemilosrdně za okamžik v sebe pojme, jakoby je ukradl, mžikem s nimi uhání do neznáma.
Vlak přijíždí a zástupem rozléhne se pláč a nářek, vojíni ztrácejí se ve vagonech, trubka zazní, zaplají šátky z vlaku i ze zástupu na poslední snad pozdrav. Vlak mizí a zástup hledě za ním tiše lkajíc, rozchází se se svěšenými hlavami.

Takovéto tklivé scény lze pozorovati při každém vlaku po 3 dni nejen v Ratimově, ale všude na stanicích.
Kdo musel nutně někam jeti vlakem, musel si pospíšiti, jemoť již 4. srpna v noci přestaly vlaky dopravovati obecenstvo a vozily jen mobilisované vojíny a válečné potřeby na bojiště.

Válečný stav bylo ihned pozorovati. Noviny směly psáti jen s velkou reservou a byly podřízeny přísné válečné censuře. Strany politické rázem jakoby zmizely. Spolkový život zastaven. Stranické spory přestaly. Jakkoliv v naší obci zvláštních sporů nebylo, bylo pozorovati v občanstvu přátelskou semknutost duše k duši.

Válečné úkony v zázemí

Úřadování. S vyhlášením války ocitly se ihned veškeré úřady civilní, státní i samosprávné se svými orgány pod rozkazem a dozorem válečné moci. Nejhorší a nejnevděčnější úkol musely plniti obecní úřady starostenské v II. pásmu válečném, tj. u nás až po okres Hranice, neboť musely vyhlašovati a spolupůsobiti při provádění všech nařízení a současně prožívati a hojiti jejich strašné následky mezi lidem, trpícím nedostatkem, starati se o zmírnění bolu a nedostatku jen z toho, co válečná moc rakouská pro ukojení potřeb armády, civilnímu obyvatelstvu poskytla.

Obec naši řídil tehdy starosta A. Adámek, jehož charakterisuje řídící učitel Fr. Bartoník ve válečné kronice takto:

„Úřadoval tehdy právě prvý rok, mladý, energický, práv a povinností svého úřadu dokonale znalý, úkol i v této přetěžké době vážně a šťastně pojímajíce. Neúnavná a blahovolná jeho činnost zdála se ukazovati, jakoby již byl v životě kdysi v době válečné úřad starosty v době války zastával. Taktéž byl všemi činiteli samosprávnými v obci ochotně podporován ve své snaze o dobro občanstva.

Válečná komise

Po vyhlášení mobilisace sešla se válečná komise a rozdělila si úkoly. Válečná kancelář zřízena byla ve staré škole v přízemní třídě a úřadovalo se ve dne v noci po tu dobu, než byly vykonány první povinnosti, jako: odvedení evidenčních koní. O půlnoci z 1. na 2. srpna 1914 shromáždili hospodáři své koně a byli nuceni je odvésti do Nového Jičína. Celkem bylo odvedeno 22 evidenčních koní. (Dostali později za každého po 1050 K). Dále soupisy narukovaných a soupisy všech mužů od 18 do 55 roků k přípravě a k následujícím odvodům, nové klasifkace koní a vozidel, výprava osmi dvojzpřežních vozů na válečnou přípřež do Polska aj.

V kanceláři byla zřízena telefonická stanice. Na konci školních prázdnin tento telefon přeložen byl do kanceláře v domě starostově č. 31 a na podzim roku 1914 pořízena stanice telefonická na poštovním úřadě.

Tu úřadoval starosta, jeho náměstek Jan Piskoř, učitel Štěpán Němec. Sem přicházelo občanstvo s přerůznými ohlášeními, dotazy, prosbami a žádostmi, stížnostmi atd. A bylo věru práce tolik, že se někdy i do 10 hodin večer pilně pracovalo. Zde se přihlašovaly ženy nebo jiné osoby mající nárok na vyživovací podporu válečnou dle zákona z r. 1912, zde psaly se a vydávaly legitimace obecního úřadu pro cesty z Hrabové do jiné obce, neboť každý, kdo hodlal podniknouti cestu do jiné obce, ať již pěšky, na kole, povozem nebo jinak, byl dle předpisu povinen opatřiti si legitimaci od obecního úřadu, jíž byl povinen četným vojenským hlídkám se prokázati.

Na obecním úřadě ve vojenské kanceláři dostávalo se občanstvu poučení, rad, výstrah a pomoci při přerozmanitých potřebách nového válečného života.

Domobranecká hlídka

Hned na počátku mobilisace dostavilo se na četnickou stanici v Hrabové 20 vojínů domobranců. Zde obdrželi vojenský stejnokroj a pušky. To vše už bylo nachystáno od podzimu 1913 na četnické stanici v tajnosti, že nikdo o tom potuchy neměl. Domobranci tvořili pak vojenskou stráž na území Hrabové a Hrabůvky dle rozkazů četnického stráížmistra Antonína Hotového z Hrabové. Strážnice byla umístěna v obecním domě č. 154. Před domem u silnice ve dne v noci stála vojenská stráž. V místnostech budovy na podlaze pořízeny ze slamníků postele, jiná místnost sloužila na „menážování“.

Když po 10-ti dnech konala obecní rada zdravotní prohlídku po obci, shledalo se, že tato improvizována strážnice jest zahmyzena a rozhodně nevhodná. Proto přeložena byla do konce školních prázdnin do starší budovy školní v horním patře od severní strany. Stráž stávala před školou, a bývalo tu velmi veselo zvlášťě v neděli, když manželky a příslušníci rodinní přjížděli navštívit své muže. Stará škola stála se vojenskou kasárnou. Stráž před strážnici měla za úkol každého cestujícího zastaviti a jeho legitimaci prozkoumati, po případě osobu zadržeti a četnické stanici odevzdati. Také po chodnících a cestách Hrabové a Hrabůvky ve dne v noci za týmž účelem konaly stráže obchůzky. Pošta v Hrabové v noci, pošta v Hrabůvce ve dne v noci byly střeženy vojenskou hlídkou.

Po čase byla povinnost cestujících legitmovati se zrušena a dána volnost průchodu. Pro jízdu vlakem však předpis o legitimacích byl zachován, ba zostřen.

Hlídka domobranecká byla později rozpuštěna a mužstvo bylo rozesláno na hlídky jinam nebo do pole válečného.

Někteří byli již drahnou dobu dříve z Hrabové odesláni a nahraženi jinými. Stalo se tak buď pro kázeňské poklesky nebo hlásili se dobrovolně z jiných příčin. Sloužil zde také místní hostinský Felix Dvorský ze Žižkova, ale pak se ocitl jako četař v německé armádě u Verdunu.

Válečný pomocný výbor

Na návrh starosty zřízen byl válečný pmocný výbor, který měl pečovati o zásobování obce potravinami, aby rodinám v nouzi se octlým určoval peněžité neb naturální podpory, aby se staral o opuštěné rodiny, bděl nad správným vymáháním a používáním vyživovacího příspěvku, konal sbírky peněz i naturálií po nejvíce nouzi trpící a bděl nad policejními opatřeními v samostatné působnosti obce. Pomocný výbor sám vedl dozor a pomoc na gruntech narukovaných rolníků a přibral k tomu výměnkáře a sousedy, co zůstali doma a přijímali funkce opatrovníků, kde se potřeba naskytla.

Náš pomocný výbor potíral lichvu a později fungoval jako výbor aprovizační, zákonem nařízený. Všechny rekvisice, rozdělování a přidělování úřady jakkoliv dodaných zásob a potravin, bylo prováděno s vědomím a za součinnost členů tohoto výboru a jim bylo uloženo právem a povinností dbáti všemožně o to, aby jak při rekvisicích tak při přidělování a rozdělování potravin a jiných potřeb se neděla křivda.

Arci, těžký úkol, když všichni měli málo a kolikkrát se stalo, že ohlášené a na lístky rozvržené příděly vůbec nedošly.

Pomocný výbor také revidoval všechny účty aprovizační a není nikde zaznamenáno, že by nějaký dobrý a proveditelný návrh některého člena pomocného výboru nebyl proveden. Členy pomocného výboru byli postupně: Lud. Staněk, Fr. Bartoník, Jos. Řezáč, Jan Vogt, Fr. Hanzelka, Č. Žáček, J. Demel, Fr. Opěla, L. Duhan, J. Chlupatý, L. Mikolajek, Fr. Petr a Jos. Nováček.

Všichni tito byli příčinliví a obětaví a nelze někoho jmenovati zvlášť. Pracovalo se ve shodě, poctivě a nezištně, seč síly stačily, často bez ohledu na zdraví a vlastní zájmy. Tak velela povinnost k těm, jež trpěli na bojištích. Pro obecní blaho vykonali velké dobrodiní.

Lazaret

Hned na počátku války bylo usnešeno, aby v obci byl zřízen dle snah spolku Červeného kříže lazaret pro raněné vojíny.

Zřídil ho hasičský sbor na vyzvání „Jednoty hasičské markrabí moravského“ v nové školní budově č. 174, a to 23.8.1914. Sbor zřídil 5 postelí a občanstvo sneslo ostatní postele se slamníky, podhlavce z peří, plachty, pokrývky, spodní prádlo a obvazové potřeby.

V dolní učebně, jež byla vyprázdněna, upraveno bylo 15 postelí, stoly a židle, umyvadlo a ručník atd. Péči o úpravu měl učitel Štěpán Němec s chotí a Jan Mutina za sbor hasičský. Na střeše k tyčí hromosvodní připevněn byl bílý prapor s červeným křížem. Také farář J. Řezáč v prázdné světničce budovy školní zřídil lazaret s 5 postelemi.

Dne 10. září 1914 přivezly povozy rolníka Fr. Kaloče a Jana Piskoře první raněné vojíny. Povozy byly očekávány obecenstvem a když ranění přijeli, byli po večeři pohoštěni od obecenstva ovocem a cigaretami. K pozdějším transportům poslali povozy rolníci Jan Chlupatý č. 176, Jan Chlupatý č. 33, Jos. Kudělka a Malinovská Terezie.

Později byly lazarety zrušeny a zřízeny byly velké polní nemocnice. Mezi prvními raněnými z bitvy u Krasníku přišel též rolník Ludvík Černý s prostřelenou rukou a podařilo se ho od další vojenské služby vyreklamovati.

Pro vydržování lazaretu uspořádána byla sbírka v obci, jež vynesla 125 K. Stravu jim vařila pí. Milada Němcová, poštmistrová, za pomoci dvou děvčat. Správu lazaretu, záznamy o dodávkách potravin a vojínech a obstarávání časopisů řídil Štěpán Němec, učitel. Celkem se vystřídalo 57 mužů. Posledních 7 mužů opustilo lazaret 10.3.1915 po zřízení baráků v Mor. Ostravě. Holičskou službu obstarával Jan Dužík, zbrojmistr hasičského sboru. Za zásluhy o lazaret obdrželi od Františka Salvatora, protektora Červeného kříže: Jan Vogt, starosta hasičského sboru medaili stříbrnou a Jan Mutina, pokladník has. sboru medaili bronzovou na válečné stuze. K sanitní službě byly vycvičeny a raněné ošetřovaly Sokolky: Žrautová Anna, Rašková Emilie, Maluchová Aloisie a Tománková Hermína.

Válečné zaměstnání

Zatím válka, která tak zčista jasna, jako strašlivá puma na lidstvo hozená vybuchla, trvala dále. Válčil téměř celý svět kulturní, ba i nejkulturnější proti sobě, a zdá se, že právě k tomu tak utěšeně kvetla kultura, aby mimo skvělé, ba zázračné takřka plody, jež bohatě a rychle vydávala, současně také přispěla svými obrovskými vymoženostmi ku zničení sama sebe v tomto válečení moderním.

Válčilo se nejen na zemi, ale i pod zemí, na moři ale i pod mořem a nad mořem, nejen střelnými zbraněmi až strašlivými, ale i technickými prostředky, o nichž ani sám Jules Verne nesnil.

Triumf vymožeností, triumf skázy, triumf smrcení!

Když válka trvala již již déle než jak zprvu i císař vyhláškami předpokládal – že nejdéle do tří měsíců budou nepřátelé poraženi, tu bylo nařizováno zaříditi se na trvalé válečné zaměstnání.

Všechny hutě a továrny přeměňovány na výrobu válečného materiálu. Zvláště nábojů pro dělostřelectvo. Větší počet dovednějšího dělnictva bylo z bojišť vyreklamováno, také havíři. Zřízeny „dělnické domobranecké bataliony“ pod vojenským komandem ku stavbě zákopů, drah, mostů, dopravě materiálu na frontě i za frontou. Tyto oddíly složeny byly z mužů neschopných k službě se zbraní, vyřazených z armády a z civilistů – nevojáků, sesbíraných v zázemí. Každou chvíli dostalo četnictvo rozkaz za součinnosti obecních úřadů poslat několik „válečných dělníků“ do pole.

Také někteří učitelé byli z armády propuštěni a ve školách se opět začalo učiti. Činnost politických úřadů rozšířena. Zřízen válečný obilní ústav a mnoho ústředen pro všechny možné artikle spotřební. I k tomu byly vyreklamovány potřebné síly z vojenské služby a přibráno hojně sil ženských takže v mnoha případech nastalo „úřadování“ všelijak roztomilé.

Když vstoupila Amerika do války, bylo možno i rolníky z vojenské služby vyreklamovati. Zato museli upisovati válečné půjčky a svou nepostradatelnost všelijak prokazovati a býti pohotově k válečným úkonům v obci.

Do Hrabové přijelo několik rodin haličských uprchlíků. Byli to železničáři od Přemyšle a Jaroslavi. Někteří na „Závodí“ pobyli až do konce války.

Vojáci po uzdravení v nemocnicích obdrželi jen krátkou dovolenou a zase museli ke svým oddílům do pole až do úplné neschopnosti.

Polní pošta byla přísně censurována a závadné dopisy nedocházely. Vojáci měli na dopisech natištěny již hotové zprávy vesměs dobré. V kostele se musela zpívat každou neděli rakouská národní hymna. Lidé, podezřelí z málo vlasteneckého smýšlení byli stopováni četnictvem, policií a konfidenty.