němé tváře za svůj osud nemohou…většinou jim je lajnuje všemocný a ne vždy dobrý člověk.

Když si čtu něco takového, vždy si vzpomenu na vyčerpané ježčí batole z vnitrobloku, které jsme s autorem článku odvezli někdy v polovině listopadu minulého roku do ostravské ZOO, kde se o mladé ježky postarají a na jaro, za teplého slunečného dne, je vypustí na místo, kterému říkají Slunečný palouček.

Ježeček se za dva dny, které u mě strávil, z vlastní vůle a zvědavosti, i když nerad, odblešil a vydesinfikoval a vysloužil si i jméno – Nový Áriec (reakce na Českou sodu), protože se stačil vykoupat, při chvilce mé nepozornosti, v kyblíku se savem a voňavým přípravkem na plovoučku.

Měla jsem strach, jestli si nepoleptal oči a jestli vůbec přežije, na druhé straně, ale krásně voněl :-).

No hlavně doufám, že se na jaro, po prožitých strázních, chudáček probudil… holt betonu přibývá a zeleně kvůli povýšeným, zabetonovaným a nekompetentním mozkům ubývá 🙁