Pamětní kniha Hrabové – pokr. č. 14

Pokračování v líčení událostí po vyhlášení Česloslovenské republiky v r. 1918.

To jsme museli přidat domácí ušetřené pšeničné mouky do lepidla, neboť starý Řeha resolutně prohlásil, že by to na rakouské aprovisační mouce ječmenné a ovesné nedrželo. Večer uspořádala mládež průvod se školáckou hudbou a zpěvem po celé dědině a odstranila všechny černožluté orly s trafik a podobně. Objevili se vojáci s trikolorami na kokardách. Ráno přijeli už dělníci z hutí s trikolorami na čepicích a v knoflíkových dírkách.

Ach, to bylo radosti a nadšení se stupňovalo, vrcholivši v pevném odhodlání nasadit všechno k zachování svornosti, bezpečnosti a pořádku, a kdyby bylo třeba, ztrestati jakoukoli moc, která by se opovážila sáhnouti na nabytou svobodu národa.

Třetího dne večer uspořádaly všechny spolky v Hrabové veliký průvod se světly. Hrála táž školácká kapela, hoši 12 – 15ti letí, které vycvičil farář Řezáč. A jak hrála! Průvod vešel do ozdobeného sálu v hostinci U lípy. Na jevišti usedli zástupci obce a všech politických stran v naprosté svornosti a začaly nadšené projevy. Mezi řečmi zpěv „Čtvrtého července“, „Hej Slované“, „Rudý prapor“ apod. Nakonec „Kde domov můj“.

Pak začaly první dny života v novém československém státě. Všude samé bratrství, dobrá vůle a ochota. Za takýchto chvil není rozdílu mezi nebesy a zemí. Prožitá pohádka! Ale to je důkaz, že by lidé mohli žíti jak v pohádce – kdyby uměli, a kdyby chtěli!

 

Zdravotnictví
Napsal dr. Josef Adámek, obvodní lékař v Paskově.

Snad v žádném jiném oboru neprodělala naše obec tolik změn jako ve zdravotnictví. Souvisí to ovšem nepochybně s úžasným pokrokem vědy lékařské za posledních 50 let, potom přirozeně se zprůmyslněním kdysi zemědělského kraje.

Staří naši výměnkáři staříček Břenek a stařenka byli ze zdejšího lidu a znali jeho zvyky tak dobře, jako málokdo. Stařenka nejen vypravovala, ale sama znala ještě, jak lze bránit zlým duchům v přístupu do domu a tím zabránit i vzniku nemoci. Pro naše staré lidi bylo ještě tenkrát nesporné, že osudem lidi vládnou tajemní duchové, dobří i zlí, a že dobré si třeba získávati dary a odětmi, zlé pak zaříkavati a zaháněti výkropem chalupy svěcenou vodou, vkládáním svěcených ratolístek z palmy posvěcené na Květnou neděli pod práh domu anebo i za hambálky a krovy na půdě. Tyto svěcené proutky na půdě chrání i před ohněm, bleskem, tak se tvrdilo.

Mnoho víry se přikládalo uřeknutí. Jsou prý lidé, kteří mají uhrančivé oči a před těmi se musí chrániti člověk i zvířata. Ale i potraviny mohou býti pohledem těchto očí pokaženy, a kdo je použije, onemocní s určitostí nadmutím, kolikou a je to pak nemoc velmi těžká. Proto naši staří, kdykoliv předkládali hosti něco k snědku říkali opětovně: dávám bez závisti!

No a co pak, jestliže přesto někdo použil potravy uřeknuté? Tu pak bylo zapotřebí rychlé a vydatné pomoci, jinak mohlo být nadobro zle. Pomoc se ovšem nehledala u lékařů – ti tomu ani moc nerozumí – nýbrž u zkušených babek, které své léčivé řemeslo prováděly hlavně proto, aby byly za své kumšty hojně obdarovány.

Děti se hned z mládí učily býti způsobnými, tj. jakmile přišly do chléva se dívat na novorozené telátko nebo kůzle, housata, kuřata apod., tu byla slušnost řící: bez úroku! Kdo to ihned, jak vstrčil nos do stáje neřekl, byl bez milosti vyhozen ven a nesměl se na mládě podívati. Stalo-li se tak přece, pak bylo nutno mládě alespoň pro jistotu „nakaditi“, aby nebylo uřeknuto. A stařenka měla vždycky nejrůznější byliny pohotově a kaďák ovšem též po ruce. Na žhavé uhlí se nakladly sušené zeliny, ovšem bylo nutno přesně věděti které, a pak se s tímto kouřem polekané zvířátko ze všech stran okuřovalo. Stařenka při tomto tajuplném obřadu mumlala jakési zařikávací formulky, kterým ovšem my smrtelníci nerozuměli, ona to ostatně tak bručela, aby její tajemství nikdo neslyšel a aby se mu nikdo nenaučil. Pro tuto svou moc byla volána při všech neštěstích domácích zvířat daleko do okolí a dovedla vždy a všude bezradné sousedy uklidnit a potěšit.

Její umění a dovednost přece jen nebyla originelní. Ona se tomu naučila od tětky Honusky.Honuska meškala u struhy za Míčkovým gruntem v roztrhané, dochem pokryté chaloupce mezi vysokými stromy, vlekla se o berlích k zemi ohnutá a dovedla svým pohledem učarovati každému. Ne, žádný špás, z té baby šla opravdová hrůza a selky jí snášely vejce, máslo, mouku a kde co mohly, jen aby si ji nepohněvaly.

Vzpomínám si dobře ze svých dětských let, jak nebožka matka k ní šla jednou o radu, když jí krávu hned po otelení zarazilo na dva stychy. Říkali jsme jí čarodějnice a báli jsme se jí jak ohně. Sama byla stará, ale pod jednou střechou s ní žil její nevlastní otec, a vypravovalo se, že syn starého Honuse není jejím bratrem, nýbrž jejím synem, kterého měla tehdy se svým otcem.

Matka chudinka tenkráte, co šla ku čarodějnici, nabrala mnoho vajec, másla, medu, kus slaniny, žebro uzeného masa a šla. Zvala mě ssebou, abych jí to pomohl nésti, ale do sednice mě nevpustily. Ani jsem se příliš nenamáhal, poněvadž se mi hrůzou třásla kolena, když jsem starou Honusku viděl rozcuchanou, špinavou v průvodu velkého černého kocoura, který po mě zasvítil zlostně očima. Praštil jsem svou nůši ke schodům chatrče a upaloval domů, co mi dech stačil.

Matka se vrátila nějak smutna. Přinesla sušené bylinky, dala do hrnce, vařila a spolu s otcem pak lili dobytčeti do tlamy, jiné pak zase dala do starého hrnce, zapálila a pod vemenem krávy držela, a že se jí sláma ve chlévě vzňala, že by byla málem stavení vypálila. Ale nic naplat, nepomohlo, čarodějnice tvrdila, že kráva spolkla červa jedovatého a že jí proto není pomoci a prý prodat řezníkovi a zabít! Tím se celá ta věc skončila.

Staříček Břenek též trošku se vyznali ve fušerství a uměli pomáhat, zvláště při žírce (kolika střevní). Měli ve skříňce za oknem sušené rakůvky a když někoho popadla žírka, tu bylo nutno tyto rakůvky namočit do čistého kvitu a vypít. Za chvíli se žírka utišila a bylo dobře. Mám oprávněné podezření, že zde asi působil ten líh často mnohem blahodárněji než ty rakůvky.

Rakůvky si stařeček sbírali sami. Potůčky hrabovské, zvláště Červenec (dnes zcela vyschlý příkop u samé vsi kolem mlýnské cesty), ale i Ščučí, Zíf a Stará struha se raky za našich mladých let jen hemžily. Vzpomínám dobře, jak jsme s čeledíny na ně chodívali s lucernami za teplých letních večerů a jak je matka vysypala do velikého hrnce s vařící vodou, my je potom zase vybírali a řídké jejich maso pojídali ponejvíce se zelňačkou.

Horečku léčili naši staří tím, že dávali pít šťávu z navrtaných kmenů březových a ještě více a častěji odvarem z vrbové kůry. Navrtaná bříza na jaře dávala hojnost tekutiny – mízy, která se též s úspěchem používala v kosmetice. Ješitná děvčata, která chtěla mít pyšné vrkoče vlasů, myla si hlavu pak mastí připravovanou vyvářením vonných topolových puků v másle. Vzpomínám si dobře, co jsem se namrzl zrána ve vrbině, bylo přece jenom velmi časně zjara, když jsem sbíral tato topolová poutapa padající z rozvíjejících se větviček, a velmi silně vonící. Správnost tohoto receptu jsem dosud v praxi nevyzkoušel, ale jisto jest, že moje matka, která si též tímto způsobem vlas pěstila, měla copy až na zem.

Nejrozšířenější nemocí v našem kraji za dřívějších časů vedle psiny, byl koltůn. Koltůn byla opravdu metla pro naše předky. Mohl se usadit v hlavě a pak svinul vlasy do jediného chomáče, že nebylo než je ustřihnout, anebo se s oblibou usazoval též v kloubech a pak běda postiženému! Ani hnout se nemohl, ležel a řval bolestí. Anebo si vlezl do střev a těmito kroutil až bědno líčit! Co vy dnes víte o koltůnu! Lidé řvali bolestí, když je popadl a tu nepomohlo nic jiného, než čertí hovno – čertinec! Ja ja nic jiného. Koltůn byl vlastně sám zlý duch, který se v člověku uhnízdil a zde pak řádil až běda. Na to místo, kde vlezl,se musel přiložit horký plácek z čertince a nemocný pak dostal i pilulky z čertince ušulané, a jedině to pomohlo.

Psina u nás panovala každoročně a sice v létě, když byly rybníky hrabovské naplněny na nejvyšší míru a když slunko se opíralo do rezavých bažin podél rybničních hrází, které bývaly pařeništěm komárů – nosičů nákazy. Tomu se ovšem tentokrát nerozumělo a nevědělo se, že psina se jmenuje učeně malarie a že jí přenáší komáři, líhnoucí se v močálech našeho kraje.

Močály? Jen se rozpomeňte, vy staří Hrabovjáci , jak to bylo krásné na březích takového Bezďáku, Pilíka, Šajera, Šídlovce, Hurta a jak se ty překrásné vodní tůně hemžící se kapry, líny, okouny, štikami, úhoři atd., nazývaly.

A toho života v rákosu! Potápky, divoké kachny, čejky, rackové, roháči, kulíšči, sluky atd. atd. vedle tichoučkého bzukotu hmyzu. Není divu, že náš nesmrtelný Bezruč se nadchnul, vida ty lesknoucí se plochy oživené tolika tvorstvem….

Vzpomínám vás s nehynoucí láskou, vy nekonečné aleje věkovitých dubů, slyším dosud v duši své šumění vašich starých stoletých korun nachýlených nad leskoucí se stříbrem měsíčního jasu zářicí hladinu rybníků, vidím za šera ocelový přísvit těch milých vod, po jejichž zčeřených vlnkách posílal večerní vánek své pozdravy zasněným kalichům kosatců na březích.

A kdykliv se v duši mé vynoří obraz mé dědinky z mládí, vždy slyším opětně šplouchání hravých vlnek rybničních vod a cítím, jak mi hladí milou, chladivou svou dlaní skráň, rozpálenou denní lopotou a sluncem.

Ta píseň mládí znovu a opět rozechvívá nervy, kdykoli pomyslím na vás, hrabovské rybníky!. Bez vás není Hrabové! To, co tu zbylo, vypadá tak, jako dnešní svět: udřené, utahané, drsné a hrubé, materialistické. Kam jste se poděly?

Zde se též rodila maraia. Dobré bylo to, že postihovala v prvé řadě ty, kteří se byli do Hrabové nastěhovali, kdežto staří usedlíci byli prot této nemnoci odolni. Psina byla ošklivá nemoc. Sám jsem ji prodělal a pamatuj se velmi dobře na její hrůzy. Z čista jasna jakoby hrom udeřil, začalo to s člověkem pytlovat a třást. Zimnice se hlásila nejdříve. Asi za půlhodinu nato začala stoupat horečka. Tato pak trvala 4 – 8 hodin a zase jako by nic nebylo. Na druhý den nic. Jen velká slabost. Zato příštího dne se celá hrůza opakovala. Tento proces trval několik týdnů, že člověk seslábl až běda. Někdy se přidružily i různé komlikace, jako zduření jater, žloutenice, vodnatelnost a následovala pak smrt.

Tato čistě hrabovská nemoc vymizela s rybníky. Nadělala mezi obyvatelstvem dosti hrůz. Na Staré Bělé byl starý chirurg- lékař Chvála, který dovedl již po způsobu italském tuto nemoc léčiti chininem s dobrými výsledky.

Stařenka naše se ovšem též nedala zahanbit! Postižený musel za časného rána, ještě za rosy, vyvrtat do stromu, a sice do dubu, díru, do té díry se důkladně vyplít, aby tu nemoc ošklivou tam vyplivnul a potom to rychle zalepit celinou, aby nemohla z díry ven! I tu je vidět vlastně ještě zbytek víry v duchy zlé, kteří nemoci vyvolávají a kteří mají býti tímno způsobem z člověka odstatněni.

Akdyž jsme u té hrabovské vody. Velká bolest. A také paradox! Tolik vody všude a přece žádné dobré pitné vody. Jedním z nepříjemných následků této okolnosti byl endemický břišní tyf. Nemoc, která si v obci vyžádala každročně celou řadu obětí na zdraví i na životech. Lidé horečkovali, ale nevěděli proč, vyhubli až na kost. Některý se pomaloučku po dlouhém utrpení opět znovu vzpamatoval, jiní zahynuli. Nesporně bylo v obci několik případů přenašečů nákazy, kteřížto sami imunní, rozsévali nemoc do celého svého okolí. A nemálo k tomu šíření choroby přispíval právě nedostatek vody, dobré pitné vody. Všude sama rezavka, tj. kyselá železitá voda. Tato bolest se dochovala v obci až po naše dny. Dosud není vodovodu, není žádných studnic a dosud jsou v obci nosiči nákazy a proto dosud též endemický břišní tyf. Každoročně si to řada lidí odleží v epidemické nemocnici v Zábřehu a jaké to zamená ztráty na lidském statku, každý si může snadno odhadnout. Ale daleká cesta a marné volání, na vodovod není peněz, obec je chudá, nemá průmyslu! Tolik jako úvodem a vzpomínkou ze starých časů.

Ještě jen jednu věc bych chtěl podotknouti. Žili jsme ve stavu primitivů, ale žili jsme přirozeně a přitom zdravě. Bídy nebylo, jíst bylo dost a dost i bez těch různých stravovacích akcí, které ostatně zavedla teprve světová válka.

Ovšem, jedlo se jednoduše. Mléko, brambor, chléb, ale též máslo, tvaroh, vejce, luštěniny – ponejvíce fazole, v neděli pak káva, aspoň kousek masa, ponejvíce hovězího. Na podzim pak bylo masa více. Zabilo se prase, lovily se rybníky a to byly pro nás kluky největší svátky. Jakmile se vybraly větší ryby, dali jsme se do díla. V bahně až po břicho jsme se ploužili za sychravých dnů a vytahovali zapomenuté líny, karásky, piskoře atd. Doma se pak smažilo a cpalo. V dědině bylo veselo, tváře usměvavé, brady mastné, krátce všude blahobyt. Tatíci vozili velké kapry do měst v kádích na trh a přiváželi zpět peníze, sukno na šaty, cukr, petrolej, sůl atd. Zásoby byly na celý rok.

A podivno, revmatismus byl neznámou chorobou a o nachlazení nikdo nemluvil. Lid byl otužilý, poněvadž bylo dětí dost, byly vychovávány jednoduše, nebyly hýčkány a také z nich pak vyrostli statní chlapi a zdravé mámy.

Dnes slýchávám velmi často tu otázku, jak prý to přijde, že se nyní nerodí tak tvrdá a otužilá mládež jako dříve? I rodí se, rodí, ale naše mámy z toho nadělají nesprávnou výchovou bačkory!

Obec hrabovská přislušela jako dosud odedávna do zdravotního obvodu paskovského. Poznal jsem jen jednoho obvodnío lékaře, a to doktora Grafa, jež nás ve škole očkoval, dále přijíždíval prohlížet mrtvé, jinak býval v obci velmi řídkým hostem. Vypravovalo se o něm, že velmi rád sbíral broučky a motýly.

Sám jsem za studijních let nepomýšlel na studium mediciny, mým ideálem byla historie. Ale osud vede kroky lidstva i jednotlivců. Po absolvování střední školy dal jsem se na vojnu jako jednoroční dobrovolník a v té době jsem se rozhodl pro studium lékařství. Vystudovav na naší vysoké škole pražské, promoval jsem v r. 1913, tedy po 5ti letech od nastoupení studia. Pak jsem nastoupil, jsa vázán smlouvou, rok na tehdejší Josefinské vojenské akademii ve Vídni. Tam se vyučovalo vedle válečné chirurgie též a hlavně hygieně bakteriologické apod., což mi přišlo velmi vhod. Byl to vlastně jakýsi důkladný fysikát. Sotva jsem byl hotov, vypukla válka.

Byl jsem povolán ke svému mateřskému tělesu, kotiž do posádkové nemocnice do Olomouce a po úmorné práci v červenci a srpnu odeslán do pole. Prodělal jsem šťastně všechny válečné hrůzy bojiště jak ruského tak hlavně italského, kde jsem ochuravěl úplavicí a vrátil se ke konci listopadu 1918 domů. Přhlásil jsem se do řad Národní gardy v Mor. Ostravě. Odtud pak jsem odjel v roce 1919 na Slovensko, kde jsem pobyl napřed u pluku a pak u dělostřelecké brigády v Samoríně až do června 1920, kdy jsem si zažádal o přeložení do civilu.

Nastoupil jsem místo v městské nemocnici v Ostravě, kde jsem pobyl jeden a půl roku, načež jsem asistoval půl roku u prim. Dra Pachnera na Sl. Ostravě v porodnici. Tenkrát zemřel v Paskově náhle na chrlení krve doktor Graf. Na radu svých přátel jsem o toto místo zažádal a byl jsem ministerstvem zdravotnicví jmenován státním obvodním lékařem pro zdravotní obvod Pasov- Hrabůvka. Do obvodu patřil Paskov, Hrabová, Hrabůvka, Žabeň a Oppersdorf, nyní zvaný Oprechtice.

Obvod byl po válce ve stavu velmi zanedbaném, a zváště v Hrabové a Paskově řádil tyfus. Starosta Duhan byl velmi prostý, ale velmi rozvážný a přístupný člověk. Dali jsme se do díla, chodili od chalupy ke chalupě, prohlíželi hygienická zařízení usedlostí, způsob odstraňování splašek, umístění záchodů a žump, radili při novostavbách a pod. Podezřelé nemocí jsme umísťovali do nemocnice v Zábřehu, dával jsem prohlížet vodu ve studních po stránce bakteriologické. Dosáhl jsem velmi dobrých výsledků.

Nikým nevyzván pořádal jsem v obci řadu přednášek za účelem rozumné popularisace vědy lékařské. Přednášky byly voleny ze všech oborů mediciny, zvláště pak hygieny rodiček a kojenců, nauka o první pomoci při úrazech a neštěstích, základy bakterio – epidemickologické profylaxe a prevenci proti nejčastěji se objevujících nemocech.

Musím si zde posěžovat, že jako všechno na světě, i toto mé počínání mělo své stinné stránky. Vyskytli se lidé, kteří takto poučeni, začali do každé nemoci fušovati a raditi často k malému prospěchu chorých. Ujalo se jakési moderní fušerství, rozkvetlo baňkářství, bylinářství i kyvadelkářství.

A tak vyrostly v našem okolí dvě veličiny na slovo vzaté, kamž se lid utíká ve svých chorobách o radu a pomoc.

V Zábřehu se objevil bývalý polský dělník Targosz, který velmi dobře pochopil morálku doby a začal velmi chytře dle jakéhosi starého herbáře předpisovat balíky bylinek, které mu šikovně dodával blízký drogista. Dělali velmi dobré kšefty a dělají dosud s přestávkami, kdy sedí pan „doktor“ za nepovolenou praxi v kriminále. Mám zato, že úspěchy jeho se zakládají na velmi dobrém předpokladu, a sice, že naší lidé zkonzumují daleko více potravy nežli je zapotřebí a že řada jejich nemocí je způsobena přejídáním. Představme si, že dostanou bylinky na průjem! Přirozený následek je ten, že se jim vyprázdní střeva a tím nstane úleva. Qui purga, bene cura!

Pod Lipinami u Frýdku zase si otevřel ordinaci jistý spekulant Egerlaender Peller. Má kyvadélko, nechá jej kroužit nad rozličnými částmi těla a dle toho, kde se zastaví, usuzuje na nemoc. Výsledek je týž, jako v případu Targoszově. Napíše bylinky, které ve vedlejší místnosti nějaký adlatus prodává. A panečku, peníze se jen hrnou! Jakou má klientelu! Nejvíce z vrstev tak zvané inteligence – úřednictvo, učitelstvo, obchodnictvo atd. O tempora, o mores!

Mám zato, že to jsou jevy úpadkové, všeobecné a pokračující poválečné blbnutí , které se nezastaví na tomto světadílu až do doby, kdy sem proniknou žlutí!

Vzpomenu-li si na stařenku Břenkovou či na Honusku, které kadily a zaháněly duchy, a srovnávám-li je s těmito moderními fušery, přicházím k závěru, že duševní úroveň našeho lidu přes veškerou snahu vůdců partají valně se asi nezměnila.