Se souhlasem Petra Žižky, autorem webu zkrajedosveta.cz a Miroslavem Poláčkem, autorem komentáře si dovolím v tomto příspěvku upozornit na krásné sdělení, kterého byli čtenáři uvedeného webu svědkem.
Nebraňte ptákům v rozletu
Petr Žižka v rubrice Fejetony
Komentář Miroslava Poláčka:
Je dnes neděle 21.února 2016 a s velký zaujetím jsem si přečetl Váš krásný web: “Kraj mého srdce” se všemi odkazy, fotografiemi a moc pěkným povídáním o historii našeho Moravskoslezského kraje. Jako pracovník státní správy jsem měl možnost v rámci povinných návštěv poznat krásná místa našeho kraje. Byl jsem moc rád za Vaše informace o našem kraji, které mě podnítily, až budu v důchodu, mnohá místa navštívit. Nebudu patriot jen k našemu kraji, celá naše země je zajímavá, protože tady žili lidé, kteří tuto krajinu měli rádi a něco pro ni udělali.
A proč Vám taky píšu, dovolil jsem si to, protože Vás znám osobně ze schůzí Hrabovského občasníku.
Jednoho odpoledne jsem přišel domů a manželka mě informovala o vypadlém mláděti kosa z hnízda v podloubí vytvořeném z převisu šikmo rostoucího modřínu obrostlém břečťanem.
Tak jako Vy, by ho vrátila do hnízda, ale to bylo hluboko v koruně a nedalo se tam dostat. Malý kos, ještě úplně bez peří, byl podchlazen a téměř nehybný, mysleli jsme, že je mrtvý. Ale moje paní, lidská lékařka, ale i ochraňovatelka všech zvířat se nevzdala a holého kosa zahřívala v dlaních a on se postupně začal probouzet k životu. Násilně mu otevřela zobáček a kapala do hrdélka cukrový roztok. Kosáček otevřel jedno oko, pak druhé…
Máme velkou zimní zahradu se zelení a kos byl zpočátku v bedničce a brzy jsme ho dali do klece od naší andulky. Musel být krmen zpočátku co hodinu, měli jsme u něho střídavé služby. Dávali jsme mu výživnou stravu, syrové maso, vejce, vařenou zeleninu i mouchy. Dokonce si na něho zvykly i naše kočky, kterých máme díky “odpovědným sousedům” nyní již jen 7. Spaly vedle klece a kos jim ozobával srst.
Náš kos nám rostl jako z vody, seděl nám na prstu, učil se sám zobat a byl moc krásný. Měl však handicap, při pádu z hnízda si zlomil křídlo. Manželka se mu ho snažila rozhýbat, natahovat, masírovat. Nikdy se ale nenaučil tak dobře létat jako ostatní kosové na naší zahradě. Postupně jsme jej nechávali s klecí venku přes den a on si zvykal.
Tréninkové lety probíhaly v zimní zahradě, krásně se opeřil a zesílil. V záchranné stanici v Bartošovicích nám řekli, ať Pípáka přivezeme, že zbytek života stráví ve voliéře. Zkoušeli jsme trénovat o to pilněji,aby ho nečekal tak těžký osud. Pak jsme ho jednoho dne pustili z klece volně do zahrady a on se pohyboval po stromech okolo našich plotů a nechal se dále krmit syrovým masem a už i chodil po zemi a sám hledal potravu.
Naše kočky ho nechaly být, braly ho za svého i naše mladá fenka ho hlídala. Koupal se v lavoru na střeše zahradní budky, vesele popípával a my věřili v happy end. Náš kosík, Pípák, přežil první noc, pak i druhou, ale… .
Vzhledem k jeho typickému projevu v pípání, jsme ho vždy na zahradě hned poznali a našli, měl červenou gumičku na nožce a chodil za manželkou jako za maminkou s otevřeným zobáčkem. Další den už nepípal, tak jsem se ho vydal hledat a po hodině jsem ho našel mrtvého na sousední louce v seně, jak traktor s čertem obracel seno a on se asi chtěl schovat před tím hrozným strojem. Pohřbil jsem ho na naší zahradě k ostatním zvířátkům, co nás už opustila a odešla do zvířecího nebe. I když to dopadlo špatně, nelitujeme našeho rozhodnutí pomoci zvířeti.
A nějaké ponaučení z toho plyne – přírodu neošidíš, ale pokud můžeš pomoci slabšímu, pomáhej, i když naděje na dobrý konec je malá. Je nás mnoho, kteří se takto chovají, ale více je těch, co jsou slepí a žene je jen touha po penězích a moci.
Děkuji Vám, že i Vy patříte k těm lidem, co umí pomáhat a osud přírody jim není lhostejný.
