Absolventi navštívili po padesáti letech naši školu

Bylo mi ctí a potěšením být přítomen u návštěvy absolventů naší základní školy, které provázel pan ředitel Mgr. Radek Pollo. Když školou procházeli, řekli mnoho zajímavých postřehů, o kterých jsem často neměl ani tušení. Pohled očima absolventů najdete v Hrabovských listech.

První překvapující informací pro mě byla zmínka, že někteří z těch, kteří na sraz dorazili, vkráčejí do školy takřka přesně po padesáti letech. Bylo velmi zajímavé sledovat a poslouchat reakce těch, kteří byli tehdy v první třídě, když se nově postavená škola otevřela. Ano, byli to právě oni, kteří ve škole jako první ze všech strávili celou povinnou devítiletou školní docházku.

Hned na chodbě v přízemí mi někdo vysvětloval, proč jsou kolem školy valy. Údajně proto, že v případě ohrožení jaderným výbuchem/spadem, by se buldozerem “přitlačily” valy k budově. Několikrát jsem se už v minulosti nad existencí valů zamýšlel, ale pravdou je, že tohle vysvětlení mi sedí.

Když jsme vešli do učebny fyziky a chemie, všem se moc líbila 3D tiskárna. Pan ředitel ještě dodal, že tato učebna by se v budoucnu měla doplnit o notebooky, ale vše závisí na tom, jestli a kdy vyjde nějaký projekt, kterým by se to podařilo financovat.

Dole v chodbě u tělocvičen okamžitě všichni vzpomínali na zubaře, který ve škole tehdy sídlil. Pokud jsem si správně zapamatoval, tak se říkalo, že měl zubař velký pupek, kterým děti přimáčkl do sedadla, aby se nehýbaly.

V tělocvičně se dnes už v podstatě senioři bavili, že současní žáci ještě používají jejich původní žebřiny a kozy. Byl jsem však hodně překvapen z informace, že když byla škola nově otevřena, byly obě tělocvičny propojeny (obrovskými posuvnými dveřmi) a někdo zmínil, že si pamatuje i 180 sokolníků, kteří se sem vešli. Pokud si dobře vzpomínám, tak pan Boček, jeden z absolventů, zmínil, že ty posuvné dveře někde v Hrabové viděl. Možná by bylo zajímavé, kdyby to někdo zdokumentoval.

U schodů si senioři všimli, že dnes už nelze jezdit po zábradlí, protože tam je každý metr čudlík. Následovaly dílny, kde okamžitě někdo vykřikl “Ve kterém tom svěráku byl ten Plšek přivřený?”, ale na dotazy, co to znamená, nebyl čas, protože další polovina návštěvy již byla v nové kuchyňce. Zde padla další hláška, kterou jsem si poznamenal “Já pořád vařím robě, bo by se se mnou jinak nebavila.”

Snad mi všichni odpustí následující hlášku, ale vypovídá asi o rozdílech tehdejší a současné době nejvíce. U stolního fotbálku kdosi vykřikl “Ti se musejí těšit na přestávky, my jsme chodili jak buzeranti na chodbě dokola”.

Poslední zastávkou byla původní jejich třída, kde se nejvíce vzpomínalo na častou návštěvu střechy. “Chodili jsme tam na muchy a pavuky a do třídy dokonce nosili i žáby a myši…”.

Moje poslední poznámka pochází z chodby před jejich třídou, kde se nacházejí, podle všeho, jejich původní hodiny. “Ty hodiny jsou furt stejné! A furt stejně nejdou”.

Fotky jsou na Flickru obce: