Věra Kročková – Růžový keř
U vrat jsem zasadila růžičku.
Maličkou s drobnými květy.
Že jednou k ní postavím lavičku,
až přijdou posedět tety.
A keřík roste čím dál více
a sahá dál a pne se výš
a už zasahuje do ulice ..
Přijď pohledět, však uvidíš.
Je červen … A keř je samý květ.
Večery jsou tak krásné.
Ráda si chodím přivonět,
když slunce zář svou zhasne.
Ta vůně omamná je krásná …
Já snažím se jí zapsat v duši.
Až svůdně hříšná a úžasná
a včely drobným květům sluší.
Zavřu oči a trošku vzpomínám.
Jak voněly růže u maminky…
Tu vůni i v srdci stále mám
uloženou do vzpomínky.
Jak sladce až kouzelně voní…
Má zvláštní kořeněnou chuť.
Když natáhne se někdo po ní
musí jí naplnit svou hruď.
Z rána je ještě v květech rosa.
Poslouchám bzučeníčko včel.
A ve svítání, v chladu, bosa
nežehrá žádná na úděl.
Tisíce plátků po odkvětu
rozfouká vítr po okolí.
Pohladí tváře ve svém letu
tomu, koho srdce bolí …
Zažene smutek, někdy i žal.
Děkuji, růžičko, za tvé bytí.
A i když nevíme, co bude dál
zpříjemňuješ nám všem žití.
Děkuji. Myslím, že už jasně vidím, kterou báseň najdeme v zářijových Hrabovských listech a jsem si jist, že šéfredaktor Petr Žižka v tomto bude se mnou zajedno.
Ano, ano, pan šéfredaktor je s Milanem Slívou jr. vskutku zajedno. Není nic hezčího pro práci redaktora, než to, když má “přetlak”. Myslím samozřejmě přetlak materiálů… A když má přetlak v rubrice Okénko poezie, jako že má, je to malý zázrak, který svědčí o tom, že jsme obec poetická. Že by nějaký gen Viléma Závady?:-):-):-)
Věrko, dík za báseň, která má hlavu i patu ,číší z ní že je psaná srdcem a né pro zviditelnění.Mám radost, že jsem v obci kde vzkvétá mladá básnická generace.Jen tak dál.Jsem v Mnichově a vezu za chvíli domů jednu tvou přítelkyni a nastávající gratulantku, pro kterou jsou tyto básně potěšující.