První světová válka a první poválečná léta v životě obce Hrabová [6]

V rámci kulatého výročí, které letos slaví Česko (25 let od vzniku ČR, 50 let od srpna 1968 a 100 let od vzniku Československa) jsme se rozhodli, že na Hrabová.Info vytvoříme seriál, ve kterém postupně zveřejníme bakalářskou práci Radima Staňka. Práce se zabývá první světovou válkou a prvními poválečnými léty v životě obce Hrabová.

<< Předchozí díl

5.2.3. Lazaret

Ihned na počátku války padlo rozhodnutí zřídit v Hrabové lazaret pro raněné. Toto rozhodnutí vzešlo ze snah „Červeného kříže“ [94]. Iniciativu o zřízení lazaretu lze pochopit, neboť v záležitostech dobrovolné péče o raněné vojáky a důstojníky se v rámci Rakouska-Uherska angažovala právě společnost rakouského Červeného kříže [95], která také velmi úzce spolupracovala svojenskou správou. Systém dobrovolné péče o raněné zahrnoval také přispívání finančními prostředky na ně. Peněžní prostředky určené raněným a nemocným měly být zasílány přímo společnosti Červeného kříže ve Vídni, popřípadě jednotlivým zemským či odbočným spolkům společnosti. K usnadnění činnosti společnosti Červeného kříže udělil ministr vnitra a ministr zemské obrany pokyny politickým zemským správcům. To mělo krom usnadnění činnosti Červeného kříže také napomoci přístupu nejširších vrstev obyvatelstva k němu [96].

Fakticky došlo ke zřízení lazaretu 23. srpna 1914 [97], přičemž zřizovatelem byl místní Sbor dobrovolných hasičů, který lazaret zřídil na vyzvání „Jednoty hasičské Markrabství moravského“ [98], a umístil jej do budovy školy. Sbor ve spolupráci s občanstvem nashromáždil postele se slamníky, podhlavce z peří, dále plachty, pokrývky, spodní prádlo a také obvazový materiál. Prostorám lazaretu byla vyhrazena jedna z přízemních učeben školy. Základ zařízení tvořilo 15 postelí, kromě toho také další vybavení jako židle, stoly, umyvadlo atd. Budova školy byla v důsledku přítomnosti lazaretu také řádně označena na střeše typickým bílým praporem s červeným křížem. Správu lazaretu vykonával místní učitel Štěpán Němec s chotí a za hasičský sbor Jan Mutina. Lze říct, že ve správních záležitostech se nejvíce angažoval Štěpán Němec, neboť právě on vedl záznamy o dodávkách potravin i o raněných. K sanitní službě, jako ošetřovatelek raněných, bylo vycvičeno několik příslušnic Sokola [99]. Druhý, menší lazaret [100] byl zřízen na hrabovské faře. Jeho vedení se ujal farář Josef Řezáč [101].

První ranění se do hrabovského lazaretu dostali 10. září 1914 a nutno říct, že vzbudili v obci velkou vlnu vzrušení. Povozy, které měly raněné přivézt, očekávali lidé s velkým napětím a netrpělivostí. Z pramenů se dovídáme o prvních raněných, kteří byli po svém příjezdu ještě téhož dne „po večeři pohoštěni od obecenstva ovocem a cigaretami“ [102]. Je vcelku pochopitelné, že ranění v obci museli zapůsobit jako atrakce. Pro poměrně malou obec to znamenalo něco nového, vzrušujícího. Tento stav však neměl dlouhého trvání. Ne snad, že by o další raněné nebylo dobře postaráno, ale postupně pohled na raněného vojáka se pro obyvatelstvo stal naprosto běžnou, každodenní záležitostí. Podle záznamů ve farní kronice „konečně i těžce zmrzačený vojín vlekoucí se ulicemi zevšedněl docela“ [103].

Později byly oba hrabovské lazarety zrušeny, a to v důsledku zřízení ubikací pro raněné v Moravské Ostravě, které byly kapacitně větší a dostačující. Celkem se v Hrabové vystřídalo 57 raněných a sluší se poznamenat, že příkladná činnost lazaretu byla oceněna. Starosta hasičského sboru, Jan Vogt, obdržel stříbrnou medaili za zásluhy, Jan Mutina pak medaili bronzovou. Poslední ranění opustili hrabovské lazarety 10. května 1915. Poslední přípis o zrušení lazaretu byl do Vídně a také do Brna zaslán 6. července 1915 [104].

5.2.4. Šíření zpráv, cenzura a sledování nálad

Kromě oficiálních zpráv se mezi obyvatelstvem šířily různé fámy a zvěsti. Již záhy po vypuknutí války se tak rozšířily poplašné zprávy o jakýchsi francouzských automobilech, které údajně měly do Ruska převážet zlato. Proto byly také všechny automobily projíždějící přes obec zastavovány a kontrolovány. Hrabovští dokonce připravili vůz s pískem opatřený řetězem, jímž chtěli zatarasit cestu automobilům, které by odmítly zastavit [105].

Cenzura rakousko-uherského aparátu se zaměřovala nejen na písemnosti vzniklé doma, ale také na dopisy vojáků z fronty. Ty, jež byly uznány jako nevyhovující, do místa určení ani nedošly.

Také nálada obyvatelstva se stala předmětem zájmu příslušných úřadů. Při nedělních mších musela být v kostele zpívána k podpoře loajálních nálad rakouská státní hymna [106]. Mezi obyvatelstvo nasazoval státní aparát rovněž konfidenty [107], jejichž úkolem bylo podávat zprávy a hlásit případy protirakouských tendencí. Lidé, na něž padlo podezření z málo vlasteneckého cítění [108], vyšetřovalo četnictvo či policie. K osobní odpovědnosti za smýšlení obyvatelstva byl hnán v řadě případů přímo starosta obce, přičemž postihování hrozilo nejen konkrétním jednotlivcům, ale mohlo zasáhnout obec jako celek, kupříkladu rekvisicí dobytka. Mezi nástroje potírání neloajálního smýšlení patřilo také odnětí přídělu potravin [109].  Významně vzrostl počet zatčených i podezřelých od roku 1916, což zapříčinila především zhoršující se situace v zásobování, a tedy zvyšující se nedostatek potravin. Velezrádných řečí tudíž přibývalo a starosta Adámek musel v řadě případů vyvíjet velmi značné osobní úsilí, aby zadrženým „delikventům“ pomohl. Na vlastní zodpovědnost proto vyplňoval „červené dotazníky“ [110], které měly dokázat loajální vlastenecké chování zadržených. Dokonce samotný starosta Adámek stanul na konci roku 1917 [111] před válečným soudem v Moravské Ostravě a za jeho propuštění musel dokonce intervenovat okresní hejtman.

[94] AMO, Pamětní kniha, s. 159.
[95] V jeho čele stál prezident společnosti, Rudolf hrabě Abensperg-Traun.
[96] AMO, fond Římskokatolický farní úřad v Hrabové, kart. 1, inv. č. 74, Provolání (dale jen Provolání).
[97] Tamtéž.
[98] Tamtéž.
[99] Byly to: Anna Žrautová, Emile Rašková, Aloisie Maluchová, Hermína Tománková. 100 Oproti prvnímu disponoval lazaret na faře pouze pěti postelemi.
[101] AMO, Pamětní kniha, s. 159.
[102] Tamtéž.
[103] Římskokatolická farnost Ostrava-Hrabová: Farní kronika, s. 31.
[104] AMO, Pamětní kniha, s. 160.
[105] Římskokatolická farnost Ostrava-Hrabová: Farní kronika, s. 31. 106 Tamtéž, s. 35.
[107] Policejní informátoři.
[108] V tomto kontextu je myšleno prorakouského.
[109] AMO, Pamětní kniha, s. 162.
[110] AMO, Pamětní kniha, s. 164.
[111] Tamtéž.