První světová válka a první poválečná léta v životě obce Hrabová [8]

V rámci kulatého výročí, které letos slaví Česko (25 let od vzniku ČR, 50 let od srpna 1968 a 100 let od vzniku Československa) jsme se rozhodli, že na Hrabová.Info vytvoříme seriál, ve kterém postupně zveřejníme bakalářskou práci Radima Staňka. Práce se zabývá první světovou válkou a prvními poválečnými léty v životě obce Hrabová.

<< Předchozí díl

5.3. Hospodářská situace

5.3.1. Situace před válkou

Před tím, než bude nastíněna hospodářská situace Hrabové v době válečné a prvních letech po válce, je potřeba zmínit několik skutečností, které ekonomickou situaci Hrabové v daném případě ovlivnily. Především je důležitý fakt, že Hrabová v době, o níž pojednává tato práce, již nebyla typickou zemědělskou vesnicí. Na konci 16. století [129] bylo na katastru obce založeno velké množství rybníků. Rybníkářství se tak stalo nezanedbatelnou součástí ekonomiky nejen obce, ale celé oblasti až do počátku 20. století [130], kdy se začalo s postupným vysoušením rybníků. Již v osmdesátých letech 19. století [131] je možné vidět počátek přeměny Hrabové v příměstskou obec. Přímo v obci sice nebyl rozvinut průmysl [132], ovšem v době vstupu Rakouska-Uherska do války se již pouze malá část obyvatelstva živila v zemědělství. Daleko větší část obyvatel Hrabové pracovala v průmyslu, konkrétně buď v ostravských průmyslových podnicích, případně také v ostravských dolech.

Celkově lze obec označit jako chudou. Hrabová postrádala obecní vodovod, což způsobovalo velké problémy s pitnou vodou, nebyla elektrifikována a neexistovalo ani stálé spojení se sousedním Vratimovem. Samozřejmě se nemůžeme zabývat hospodářskou situací v obci a přihlížet pouze k daným místním podmínkám. Zákonitě se zde musí projevit ekonomická situace a poměry celého státu.

5.3.2. Válečné náklady

Obecně se dá konstatovat, že Rakousko-Uhersko nebylo připraveno na vedení déle trvajícího válečného konfliktu. Bezprostředně po vypuknutí války panoval všeobecně rozšířený názor, že válka bude krátká. Z tohoto důvodu nedošlo k přijetí detailnějších nebo rozsáhlejších hospodářských opatření a k pokrytí ekonomických nákladů na krátkou válku měla postačit pouze krátkodobá mimořádná opatření.

Obrovské náklady si vyžadovalo nejen zajištění fungování armády ve válečném stavu, ale stejně tak bylo potřeba zajistit prostředky na pomoc rodinám vojáků, kteří narukovali, pozůstalým či nemajetným a rovněž zajistit nezbytné životní potřeby obyvatelstvu. Celkové rakouské výdaje se během války vyšplhaly dle odhadů na 81─90 miliard rakouských korun [133].

S tím, jak se stále více ukazovalo, že válečný konflikt přece jen neskončí do několika měsíců, začalo být jasné, že se budou muset přijmout zásadnější opatření. Především se ukázala nemožnost financovat válečné i ostatní výdaje s pomocí běžných daní. Také v tomto případě se stát nejprve pokoušel získat chybějící finance zaváděním některých speciálních daní [134], zvyšováním určitých stávajících daní [135] či aplikováním poplatků a přirážek [136].

Dalším zdrojem získávání finančních prostředků v době válečné se staly úvěry u cedulové banky. Výše těchto úvěrů narůstala poměrně značným tempem. Ke zpomalení onoho trendu došlo v letech 1915 a 1916, a to vlivem úspěchu třetího základního zdroje finančních prostředků, válečných půjček. Nicméně od konce roku 1916 se tempo nárůstu úvěrů opět zvýšilo, přičemž situaci ještě komplikovalo značné vydávání inflačních bankovek [137].

Válečných půjček jakožto zdroje krytí nákladů spojených s válkou vypsal stát celkem osm [138]. Upisování půjček se projevilo pochopitelně také v Hrabové. První půjčka byla vypsána vládou v listopadu 1914 [139], poslední osmá pak v červnu 1918 [140]. Nejvyšší částky se podařilo v případě Hrabové upsat při šesté a při osmé válečné půjčce. V prvním případě se jednalo o částku 20 000 korun [141], ve druhém pak 10 000 korun [142]. Bylo by chybné domnívat se, že vyšší částky u některých půjček znamenají automaticky také vyšší finanční příjem pro stát. Podstatnou roli zde totiž sehrála inflace. Pokud by se vyjádřila hodnota poslední válečné půjčky v předválečném korunovém kurzu, pak by její hodnota dosahovala přibližně čtvrtiny sumy upsané během první a druhé půjčky [143].

5.3.3. Válečné zaměstnání

Jak opadla počáteční euforie z výhledu na krátké trvání války, začal se postupně život lidí, prakticky ve všech sférách, přizpůsobovat podmínkám vleklejšího konfliktu. Poté, co se nenaplnily prognózy, že nepřátele ústředních mocností budou poraženi do třech měsíců, začalo se přecházet na tzv. „trvalé válečné zaměstnání“ [144].

Bezprostředně se toto opatření dotklo průmyslové výroby. Drtivá většina hutí a továren musela přejít na výrobu nejrůznějšího válečného materiálu, přičemž největší nároky se kladly na výrobu dělostřeleckých granátů [145]. Nutnost kvalifikované pracovní síly se řešila vyreklamováním většího počtu dělníků z bojiště. Obdobně byli vyreklamováni také například horníci. Rovněž se zřizovaly tzv. „dělnické domobranecké pracovní batalliony“ [146]. Tyto pomocné pracovní útvary spadaly pod vojenské velení a byly formovány především za účelem budování zákopů, drah, staveb mostů, dopravy materiálu apod., přičemž tyto úkoly měly být plněny jak na frontě, tak i v týlu. Příslušníci pomocných útvarů tvořili vskutku pestrou směsici. Ocitli se zde jak muži neschopní služby se zbraní, tak i muži vyřazení z armády a nechyběli zde ani civilisté ze zázemí.

Dělníci v továrnách dostali na výběr. Mohli buďto odejít, v tom případě ovšem následovalo prakticky nevyhnutelné narukování na frontu, nebo mohli zůstat pracovat v továrnách. V drtivé většině případů se dělníci rozhodli v závodech zůstat. To s sebou ovšem také přinášelo těžkosti, neboť tito dělníci byli vzati pod správu vojenské moci [147]. To v praxi znamenalo, že pokud takovýto dělník kupříkladu odmítl pracovat, pohlíželo se na to jako na akt vzpoury. V tom případě by následoval vojenský soud a potenciálně odsouzenému dělníkovi hrozila i smrt.

Válečné zaměstnání se netýkalo pouze dělníků v továrnách či horníků. Z armády byla propuštěna také řada učitelů, čímž mohl být zajištěn, alespoň v rámci možností, další průběh výuky ve školách [148].

Také se rozšířila činnost politických úřadů. Byl zřízen Válečný obilný ústav a také celá řada ústředen [149], které napomáhaly s nejrůznější administrativní agendou. K obsazení těchto míst byl vyreklamován jednak nezbytný počet pracovníků ze služby v zázemí a také bylo přijato velké množství způsobilých ženských sil.

[129] KORBELÁŘOVÁ, I. a kol.: c. d., s. 17 an.
[130] Tamtéž.
[131] Tamtéž.
[132] Jedinou výjimkou byl lihovar, který ovšem začal fungovat až v roce 1918. Tamtéž.
[133] ŠEDIVÝ, I.: c. d., s. 237 an.
[134] Např. daně z válečných zisků. 135 Např. daně z destilátů.
[136] ŠEDIVÝ, I.: c. d., s. 238 an.
[137] ŠEDIVÝ, I.: c. d., s. 238─239 an. 138 Tamtéž, s. 240.
[139] Tamtéž, s. 239.
[140] AMO, Pamětní kniha, s. 178. 141 Tamtéž, s. 176.
[142] Tamtéž, s. 178.
[143] ŠEDIVÝ, I.: c. d., s. 239 an. 144 AMO, Pamětní kniha, s. 161.
[145] Jednalo se především o granáty, šrapnely a bomby.
[146] AMO, Pamětní kniha, s. 162.
[147] Římskokatolická farnost Ostrava-Hrabová: Farní kronika, s. 32. 148 AMO, Pamětní kniha, s. 162.
[149] Tamtéž.