Občan Hrabové, který si říká Vrabčák, byl tak z aktuálního dění v naší obci rozladěn, že nakonec své pocity zapsal do básně. Velmi smutná báseň, přesto velmi krásná – „Zlo nezastíní světlo, co duši rozehřívá….“.
ZPRÁVA
Autor: Vrabčák (občan Hrabové)
Pro kapky slz
co stékají mi z tváře
pro hloubku slov
znějících od oltáře
Pro Boží úmysly
i hvězdy na nebi
žít ještě třeba je
ač někdy zdá se mi
že ztrácím…
Ztrácím sílu už i dýchat
a nemám stěžovat si
no a ani vzdychat.
Vždyť přece duše silná
v hloubi tiše dříme.
Ale jak ven s ní,
když spí jak medvěd v zimě?
Bez pohlazení, něhy
a více s kudlou v zádech
i bez zatmění Slunce
má země černý nádech.
A místo plodů plíseň, hniloba a zkáza.
Pro něžné květy – jen rozbitá váza.
A den se z překrásného změní lehce,
žaludek bolí, hlava chápat nechce.
I kdyby chtěla, tak nic se nemění.
Snad pohled na věc? I ten je k zbláznění.
A srdce křičí, řve a trhá vnitřnosti
stejně sval zabolí, když rve se od kosti.
A přece tu část žalu, co se uvnitř zkrývá
přehlušuje jas času, jež lékem na vše bývá.
Zlo nezastíní světlo, co duši rozehřívá….
Příjemně zabrnkalo na mou poeticky depresivní strunu. Autorce děkuji a s poselstvím básně souzním.
nápodobně
ta báseň je prostě bomba!