Poté, co v sobotu ostravští Hrabované, spolu s Hrabovankami a Hrabovátky, spluli zdárně řeku Ostravici na předmětech, jako těžní věž, pirátská galéra, novinářská kachna, hasičské auto, vozidlo dálniční policie Cobra 11 a podobně, zdolali dnes vrchol ostravské haldy Ema.
Hrabované po zdolání vrcholu haldy Ema. Cepín v ruce Járy Mintěla hovoří jasně – nebyla to žádná sranda se sem vyškrábat… Foto: Petr Žižka
Šlo o prvovýstup alpským způsobem, tedy bez šerpů a kyslíkových masek. Jen s cepíny, lany, mačkami a přinesenými tatrankami. Na snímku vidíte vrcholové družstvo. Někteří účastníci chybí na obrázku jen proto, že v době pořízení fotografie už chystali žebříky nutné pro sestup. A některé účastnice zůstaly v základním táboře pod severní stěnou Emy…
Celý fejeton Petra Žižky si můžete přečíst na jeho webu Z kraje do světa.
Ten kyslík v plících ale chyběl….
Pro velký úspěch by šlo příští rok neckyádu a cyklokrosový výlet pojmout jako hrabovský triatlon – na neckách z Hrabové k Lučině (úlevu spočívající v přenášení přes jezy ale povolit), pak vyběhnout na Emu (nejlépe s koly na zádech, ať to není tak jednoduché jako letos díky těm účastnicím, které hlídaly kola a patří jim za to poděkování) a pak na kolech dolů a ti, co by přežili, by pak jeli i na kolech zpět do Hrabové.
Myslím, že to je skvělý nápad. Možná bych to zpestřil tím, že pro cestu dolů z Emy účastníci použijí paragliding.:-)
Akorát by to už pak nebyl triatlon, ale takový Hrabovámann.
jojojo, ale pořád tam ve tvé původní variantě není plavání. Takže plavba od Slezskoostravského hradu k soutoku Ostravice s Odrou a pak, aby to bylo opravdu maso, horolezecký výstup tou uhelnou slojí na vrchol Landeku. Což?
No, já ten triatlon vědomě modifikoval na nápady hrabovských občanů, tak se omlouvám olympijskému výboru za zneužití pojmu. Samozřejmě třeba i plavání – ostatně jeden účastník takto neckyádu absolvoval, ale vypadal dost vysílený i na úseku nepoměrně kratším. Když maso, tak jít tou uhelnou slojí již vytěženou pod Landekem s tím, že každý účastník si z té štoly vykope šachtici nahoru na vrchol, aby to bylo v Hornickém muzeu stylové (a cepín byl už opravdu nezbytný).
Díky moc všem účastníkům – i přes to vedro nás jelo 27 (jestli jsem dobře počítal). Mám z těch výletů radost. Mimo jiné proto, že je vidět, že i když třeba někdy netáhneme za jeden provaz, dokážeme jet stejným směrem a zdolávat společně náročné vrcholy…:-):-)
Dokážeme jet jedním směrem, pokud máme vůdce, který nás tím směrem neomylně vedl vpřed k cíli.