Vladimír Vašek sto let nic neříkal. Ctěný čtenář pana Vaška zná, i když si to možná neuvědomuje. Nevím, jak Vladimír Vašek dokázal tak dlouho mlčet, nicméně v průběhu mlčení se transformoval v Petra Bezruče a své nicneříkání popsal takto: „Sto roků v šachtě žil, mlčel jsem.“ Pak, už jako básník Bezruč, popisuje svůj kladný vztah k uhlí, které mu roste z vlasů, vousů a obočí a které si bere spolu s chlebem s sebou do práce.
Výkon Vladimíra Vaška je obdivuhodný, vydržel mlčet sto let. Já nejsem tak dobrý jako můj jmenovec Bezruč, a tak jsem to vydržel jen rok. Rok jsem mlčel a díval se na to, jak někdo ničí, co jsem vytvořil. Jak někdo przní mé děcko, které jsem piplal tři roky. Jak tomu děcku ubližují, jen jsem ho pustil do školky.
Sto roků mlčel jen Bezruč
Přesně to se, alespoň z mého pohledu obdivovatele díla Petra Bezruče, děje na vsi, kde už dávno zchudl Bůh, neboť jak Bezruč napsal: „Hrabovský Bůh chud jak my. Chrám má// dřevěný s dřevěnou věží.//Daleko do nedozíráma//paskovské rybníky běží.“ (Rybníky za Paskovem). Tady se autor, zřejmě natolik obtěžkán rampouchy uhlí, již upírá k Bohu. Netušil, že v té vsi jednou zchudne už i rozum…
Ale dost Bezruče, upřímně řečeno, nevěřím, že mlčel sto let, když se dožil (úctyhodných) devadesáti. Končím s alegorií na další verš: „Abych měl rozum, šel v kopalnu zas,// pro pány robil jak prve://máchl jsem kladivem – teklo v ráz//na Polské Ostravě krve!“ Tak fajn, máchnu též kladivem.
Ctěný čtenář snad promine náročné entré k tomu, co má ukázat, kdo a kam táhne za jeden provaz, kdo se neustále ohání tím, že mu jde jen o dobro a o to, abychom se měli všichni rádi a spokojeně a svorně dováděli v jarních lukách, jako luční koníci, roztomilé kočičky, makové panenky nebo otakárci fenykloví.
Jeden rok mlčel jsem já
Několik měsíců poté, co jsem už definitivně odmítl pokračovat v práci na obecním zpravodaji (protože mám jiné představy o trávení večerů, nocí, víkendů, vánočních a jiných svátků, než léčbou okopaných kotníků), se ve schránkách objevil padělek „mých“ Hrabovských listů.
Někteří lidé si dokonce mysleli, že jsem tu hrůzu vytvořil já, tak podobné ty noviny měly být a na první pohled i byly. Co víc, tento padělek obsahoval i fotografii, kterou jsem pořídil a zveřejnil pouze na webu hrabova.info. Je to jako kdybyste ve vietnamské tržnici u Rozvadova objevili kabelku, která vypadá skoro jako ta, kterou šijete ve své dílně. A pak přijdete na to, že sponky, uzávěry a knoflíky jsou přesně ty vaše, že vám je někdo „šlohnul“ z dílny a našil na tento fejkový paskvil. A aby toho nebylo málo, žijete ve strachu, že někdo přijde do vašeho obchodu a bude reklamovat, že se mu tento plagiát rozpadl a že už si od vás nikdy nic nekoupí…
Takto vyrobil nové Hrabovské listy tak zvaný šéfredaktor. Výsledek se lidem věru nelíbil. Kromě grafické podoby, kterou jsem spolu s kamarádem tři roky ladil, vybrušoval, až cizeloval, než byl tento vybroušený výsledek zprzněn, vyslovili lidé nespokojenost s obsahem a celkovou úrovní. Poté, co tak zvaný šéfredaktor v každém vydání přesvědčoval, jak to má těžké, jak začíná od nuly a jak už prošel ohněm a je jasné, že svou práci zvládá, objevila se na sociálních sítích anketa, která dala najevo, že se mýlí. Že to nezvládá. Že ohněm neprošel.
Podotýkám, že s anketou nemám nic společného, vždyť jsem celou tu dobu mlčel, a to doslova i obrazně – v němém úžasu, co vše lze nazývat oficiálním zpravodajem obce. Ale vážně, byl jsem tou anketou (nikoliv jejím výsledkem) překvapen stejně jako jiní občané té naší vesnice na kraji města.
Akce a reakce
Každá akce vyvolává reakci. Reakce na anketu na sebe nedala dlouho čekat a tak se na sociálních sítích a veřejném mediálním prostoru (přesněji na facebooku KPH a na politickém webu strany Starostové a nezávislí) objevil text vysvětlující, že já, jakožto bývalý šéfredaktor jsem dělal noviny draze a že jsem odmítl nabídku obce pokračovat v jejich tvorbě proto, že (citát z textu občana Poláčka): „Jeho (tedy moje – poznámka autor tohoto textu) finanční požadavky jsou ale vyšší než platové tabulkové možnosti úřadu, takže tuto nabídku opět odmítá.“ A to už nejen hrabovský Bůh, ale i rozum zjevně zchud. Asi i ten dlí v chudobné, dřevěné věži.
Text, ve kterém pan Poláček opakovaně lže, jsem v minulých dnech na tomto webu vyvrátil. V dalších dnech budu vyvracet komentáře, které na tyto účelové nepravdy navázaly. Budou to zajímavé informace. Dozvíte se například, zda jsem byl drahý já nebo naopak současný, tak zvaný, šéfredaktor. Jestli vás, milí čtenáři, tato „kauzička“ zajímá, jestli chcete vědět, kolik nás všechny stálo prosincové vydání Hrabovských listů, najdete pokračování na tomto webu. Takže již brzy na Hrabova.info…
Citátem z Bezruče jsem začal, citátem skončím. Ale citátem z Bible. Posílám jej všem voličům, kteří přemýšlejí o budoucnosti naší obce. Použil jsem ten vzkaz už jednou v Hrabovských listech: „Poznáte je po jejich ovoci. Sklízejí se snad hrozny z trní a fíky z bodláčí?“ (Matouš 7:16). A přidám ještě verš předchozí, protože se do této debaty tuze hodí: „Dávejte si pozor na falešné proroky, kteří k vám přicházejí v ovčím rouše, ale uvnitř jsou to draví vlci.“ (Matouš 7:15)
S omluvou za únavnou délku textu Petr Žižka
P. S. pro všechny, kdo mne mohou podezírat z toho, že neznám teorii, že Petr Bezruč ve skutečnosti ukradl své nejlepší verše svému příteli Ondřeji Boleslavu Petrovi: fakt, že bych toto nevěděl, považujte touto větou za vyvrácený. Ostatně o autora Slezských písní v tomto textu věru nejde.
