(i60.cz | 9. 4. 2021, Petr Žižka) Při spanilých jízdách ostravských velocipedistů, tedy cyklistů na historických kolech, je František Janša nepřehlédnutelný. I ve svých sedmdesáti letech jezdí na bicyklu s obřím předním kolem, kde jezdec sedí téměř půldruhého metru nad zemí.
František Janša si našel koníčka na stáří. FOTO: Petr Žižka
František Janša je členem Klubu velocipedistů v Hrabové, což je dnes jeden z obvodů Ostravy. Mýlí se ten, kdo se domnívá, že na tomto obřím stroji se naučil jezdit v mládí. „Vše začalo tím, že jsme se dvěma dalšími kamarády, cyklisty, založili klub velocipedistů. V lednu 2013 jsme se sešli v hospodě U Milky v Mitrovicích. A tam jsme založili klub, jako pokračovatele tradic spolku, který působil od začátku dvacátého století a zanikl v padesátých letech.“
Slovo dalo slovo a František Janša se stal jedním ze zakladatelů klubu. Ale ani v té době ještě nejezdil na již zmíněném vysokém kole. „Sen o jízdě na vysokém kole jsem měl už od roku 2004, kdy jsem se účastnil jedné jízdy předválečných velocipedů. A tam jsem poprvé viděl jízdu na vysokém kole. A začal můj sen. Snil jsem o tom, že bych to někdy vyzkoušel.“ Když mu po několika letech jeden z cyklistů vysoké kolo půjčil, skončilo to zlomenou rukou. „To jsem se ze snu probudil. Ale za půl roku to přišlo zase a snil jsem o tom, že budu mít své vysoké kolo.“
Sen se Františku Janšovi, kterému členové klubu neřeknou jinak, než Ferdyš, splnil krátce po založení zmíněného klubu. Vydražil kolo v internetové aukci a začal na něm jezdit. „Následoval jeden pád za druhým. Nejdříve jsem je počítal a každý jsem si zapsal do deníku, později už jich bylo nepočítaně.“ Ze snu o jízdě na vysokém kole se stala realita. Dnes jezdí pan František na tomto obřím stroji, jako kdyby se s ním narodil. Účastní se tradičních výletů, kde je jeden z mála na takto vysokém kole, protože ostatní jezdí na prvorepublikových, nicméně dá se říci klasických, kolech.
Na těchto výpravách je František Janša i jeho kolo vždy středem obdivu. Jezdí ale také na různé jízdy, kde jezdci na vysokých kolech předvádějí vskutku neuvěřitelné kousky, při nichž se až tají dech. I přesto vášnivý cyklista, který střídá více kol, ví, že je třeba na tomto stroji předvídat hodně dopředu, protože z kola nejde seskočit tak jednoduše, jako z běžného bicyklu „Nejnáročnější je z kola seskočit v nějaké nečekané situaci, třeba když vám někdo na silnici nedá přednost. Běžně se sesedá dozadu, kde je pro to speciální stupačka, které říkáme špaček. Jenže když musíte zastavit nečekaně, řešíte, jestli se skácíte doprava, kde jsou příkopy nebo doleva, kde hrozí, že se zřítíte pod auto…“
Velký fanoušek jízdy na vysokém kole a snaží se hledat pokračovatele. „Teď už nás je v klubu pět, kteří jezdí na vysokých kolech, z toho jedna dívka,“ říká František. Při různých příležitostech je velkou atrakcí, když si někdo může na kolo sednout a ujet (za patřičného jištění) pár metrů. Klub hrabovských velocipedistů tak například povozil nejlepší světové cyklistky při mezinárodním cyklistickém závodu Gracia, který se jezdí v okolí Orlové. Některé dívky využily příležitost a těsně před startem špičkového závodu v silniční cyklistice se odreagovaly posezením na předchůdci svých dnešních vymazlených silničních strojů.
František Janša sám o sobě říká, že je spokojeným důchodcem. „Hlavně neposlouchám zprávy o tom, kolik lidí se nakazilo nebo zemřelo na covid. To radím všem, kdo chtějí být v klidu a pohodě.“ Jízda na historických kolech není jedinou zábavou, kterou dnes žije František Janša. Už léta se muž, který celý život pracoval jako elektromontér, než jej krátce před důchodem poslali pro „nadbytečnost“ na úřad práce, stará o kapličku na odlehlém místě Ostravy, na kraji Mitrovic. „Na stavbě kaple se podílel i můj děda. Stojí na místě, kde stávala kaple už ve středověku. Ta současná tady stojí k výročí desetiletí Československa, takže od roku 1928. Má mamka byla z Mitrovic, takže mne to sem vždy táhlo.“ Před lety si pan Janša všimnul, že se o kapličku nikdo nestará, zarůstá trávou a křovím a chřadne odříznutá od Mitrovic dnešní čtyřproudovou silnicí z Ostravy na Frýdek-Místek. „Začal jsem se tedy o ni starat. Sekám trávu, vyřezávám křoví. Natřel jsem střechu kaple, opravuji plůtek kolem,“ vzpomíná František Janša. Bohužel, už zkraje devadesátých let někdo ukradl zvon z věžičky kaple a ta je od té doby „němá“. Několik drobných krádeží se událo i později.
Dnes je kaplička místem, ke kterému rádi chodí místní lidé alespoň posedět. Pravidelně se u ní konají i malé venkovní bohoslužby. Objekt, o kterém málokdo z místních donedávna věděl, kde stojí za to zajít při výletech do přírody v okolí Mitrovic a Hrabové. Ale ani teď, kdy lavičky už lákají k posezení u útulné kapličky, málokdo ví, že je tak díky jednomu nadšenci, který tak rád jezdí na kole.
