Začnu tím, že studenti byli vždy aktivními odpůrci nespravedlností a utlačování. Tak tomu bylo i v Praze v listopadu 1989. Následně i v jiných městech a obcích. Je tomu tak určitě dodnes.
Osobně jsem se v Ostravě v listopadu 1989 celý týden zúčastňoval všech shromáždění na Masarykově náměstí. Tehdy ještě trapně Lidových milicí. Zjišťuju tedy, ne moc nadšeně, že už jsem vlastně taky pamětník. Sehnal jsem i trikoloru, jako znak touhy po změně a připnul na hruď. Tu zpočátku moc lidí nenosilo.
Začalo to v pondělí 20. listopadu. Přišlo nás po 14. hodině, po práci, jen pár desítek odvážných. Za Ostravu – Hrabovou jsem tam byl asi sám. Tvořily se diskuzní hloučky. Všude kolem, ve dveřích domů, stáli příslušníci veřejné a státní (ne)bezpečnosti v civilu. Samozřejmě s ostře nabitými pistolemi, jak jsem se později dozvěděl.
Různí divní starší, na první pohled nesympatičtí lidé se zastavovali a byli dost agresívní. O co nám prý jde. Můžeme pracovat, studovat, všechno si koupit, což nebyla pravda, a tak dále. Třeba toaletní papír, jižní ovoce a taky např. dámské vložky téměř neexistovaly. O cestování jinam, než na „východ“ ani nemluvě.
Fráze, které jsme denně slýchali ve sdělovacích prostředcích. A teď tu narušujete veřejný pořádek a klid na práci. Někteří nám i sprostě nadávali. Chtěli jsme s nimi diskutovat, ale zájem z jejich strany byl minimální. Tak jsme si povídali spolu a pomalu nás přibývalo. Bylo to spontánní. Nikdo nic neorganizoval. Prostě jsme cítili, že nastala konečně ta opravdová chvíle pro změnu. A nejen v Praze.
V dalších dnech počet lidí na náměstí neustále narůstal. Jednou, myslím, že hned v úterý, nám odpojili elektřinu. Nastal přesun k divadlu Jiřího Myrona. Tam se pokračovalo dále. Bylo to krásné, spontánní a osvobozující. Přesto, že byla většinou dosti velká zima. Lidí den ode dne přibývalo, třebaže pršelo nebo i sněžilo a mrzlo. Nikomu to nevadilo.
Spousta řečníků se vystřídala. Nejen těch z Ostravy a okolí, ale přijelo jich několik z Prahy, aby nás lépe informovali. Sdělovací prostředky se teprve k demokracii, tedy objektivnímu a pravdivému psaní, probouzely. TV a rozhlasu to taky trvalo několik dní. Mobily ještě neexistovaly, abychom se vzájemně a rychle informovali.
V neděli 26. listopadu se zorganizoval lidský řetěz, do kterého se zapojili i herci a další ostravští umělci. Osm krásných, nadějeplných dní po sobě. Zakončeno generální stávkou, v pondělí 27. listopadu.
Věřili jsme nadšeně, že od teďka už budeme žít nejen v krásné, ale i slušné, pohodové, po všech stránkách bohaté, a zajímavé zemi.
Domnívali jsme se tehdy, že to je opravdu naše „sametová a něžná“ revoluce. Že i ti, kdo tuto zemi vedou a i následně povedou, budou „výkvětem“ národa.
Přes všechny problémy, které změna režimu z komunistického na svobodný a demokratický přinášela, tak to donedávna ještě jakžtakž šlo.
Pomalu posléze začalo vycházet najevo, že v tom všem dění měli své dlouhé, nejen prsty, tzv. „Prognostický ústav“ řízený z Ruska, tehdy Sovětského svazu. Samozřejmě hlavně vždy a na vše připravení komunisti, estébáci. Připravili a dodnes dokončují největší podraz v dějinách Československa. Tedy dokončení rozkradení toho, co napřed v 50. letech tzv. znárodnili. Ne privatizace, ale velký ekonomický podvod.
Ale to, co nastalo v posledních asi dvou desítkách let, s absolutním mocenským nástupem Klause se Zemanem, se už nedá vydržet. Tihle dva se střídali, od vzniku tzv. „opoziční smlouvy“ dodnes, v premiérské a prezidentské funkci. Sem tam někomu na chvíli premiérské křeslo uvolnili, aby se brzy vrátili zpět. V posledních cca desíti letech se to ještě mnohem zhoršilo s nástupem drzého lháře Babiše. Ten se snaží celý náš stát získat jakýmkoliv nekalým způsobem pod svůj Agrofert. Nás si pak podmanit jako poslušné poddané. Zase s nimi sklouzáváme někam na východ do Asie, pod velením Ruska a Číny.
Hlavně si, zejména Babiš, postupně obsazuje nebo spíše už obsadil, skoro všechny důležité posty ve státních úřadech svými patolízaly. Slušně řečeno. Jsou, mimo jiné, z řad jeho soudruhů z STB a další podivná individua. Ti by v solidním a normálně fungujícím státě neměli vůbec nárok na žádnou takovouto funkci.
To nesmíme dále dopustit. Věřím, že si to drtivá většina občanů v ČR uvědomuje, nepřeje a nechce. Vrátit se někam tam, odkud jsme se dlouhých 40 let vymaňovali.
A to jsem zatím nemluvil o drancování státních rezerv v době ekonomického růstu, nesmyslných daňových opatřeních, dramatickém navyšování počtu státních zaměstnanců a jejich platů. O zneužívání covidové situace ke svým „čachrům“ nemluvě. Ani radši nebudu pokračovat. Všichni rozumní o tom víme. Bohužel se to nedaří dostatečně pozitivně ovlivňovat. To půjde až po odstoupení stávající mocenské kliky. Čím dřív, tím líp.
Musíme neustále dávat najevo té arogantní a zlé moci, která, místo aby nám pomáhala a sloužila, chce si s námi dělat, a už si částečně dělá, co se jim zlíbí.
Trvalo to dalších více než 30 let, ale vypadá to, že jsme se konečně dočkali. Bez komunistů snad už definitivně. Brzy snad, bez hnutí ANO a doufám i SPD, začne být opravdu lépe.
Musíme jim jasně říct, že jich máme nejen dost, tedy po krk, vlastně až nad hlavu. Do té doby, než se jich zbavíme…
