(Autor: Petr Háček) Pplk. v. v. Jan Pacan (1925 – 2009), můj děda, otec mé mámy. Hrabovský občan. Narodil se v Podkarpatské Rusi, dnešní Ukrajině. Jeho životní příběh by vydal na román. Po rozpadu Československa musel jako patnáctiletý nastoupit na práce v Maďarsku. Až do roku 1943 byl internován v lágru v Suzdalu.
Se Svobodovou armádou prošel od Sokolova přes Kyjev a Duklu až do Ostravy.
Zranění z bojů si málem vyžádalo amputaci prostřelené ruky. Přestože při dukelské operaci bojoval jen pár desítek kilometrů od svého rodiště, své rodiče opět spatřil až v roce 1957. Když se z pobytu u rodiny vrátil do Československa, zmínil se kdesi o bídě a neutěšeném stavu v SSSR, za což byl na udání odsouzen k několika letům vězení.
Nikdo už nezazpívá Sedí sokol na javori tak krásně, jako on. Až do konce života byl plný radostné vitality.
Neustále mne, asi dvacetiletého, ve svých důchodcovských letech vyzýval k závodu v běhu. Nabídku jsem nikdy nepřijal, nerad prohrávám. Když krátce po svých 84. narozeninách odešel do dálav obilných polí pod nebeskou modří věčnosti, bylo to pro všechny tak nepochopitelné, že např. jeho nejlepší frontový kamarád generál Mikuláš Končický zvonil u jeho dveří, jestli přece jen není doma.
Co by asi říkal děda na to, že se opět svádí tuhé boje o Kyjev?
Jak by se on, s připnutým vyznamenáním za bitvu o Kyjev, díval na hrdinnou, obětavou, nezdolnou obranu Ukrajinců proti ruské agresi? Myslím si, že by byl velmi dojatý. A že by začal tklivým, přesto nezlomeným hlasem opět zpívat svou oblíbenou ukrajinskou píseň.
Papež František v nedělní promluvě vyzval nás všechny, abychom 2. březen učinili dnem modlitby a postu za mír pro Ukrajinu. Jak symbolické. Děda se narodil 2. března.
PS: Ta holčička na stole u vánočního stromku je moje máma… podezírám ji, že je agnostik, ale že tentokrát se za mír a odvahu v právě znásilňované zemi, ve které má naše rodina kořeny i příbuzné, bude modlit také.
Fotky jsou na Google Photos:
