Dnes, 30. dubna, si na místním hřbitově připomeneme památku obětí druhé světové války a výročí osvobození Hrabové. V této souvislosti jsem si vzpomněl, že jsem nedávno našel ve svém archivu nezveřejněné fotografie, které jsem pořídil, když jsme s Petrem Novákem sepisovali vzpomínku na jeho prastrýce Jaroslava Vavrušku pro publikaci “Hrabová v období druhé světové války”.
Jaroslav Vavruška byl od března 1944 členem odbojové skupiny „Záře“, spolu s jinými šesti chlapci, Vladislavem Čermákem, Adolfem Neuwirtem, Emilem Mutinou, Antonínem Mynářem, Vlastimilem Gromnicou a Vojtěchem Slavíkem. Většinou jim bylo kolem 20 let.
Fotografie z archivu předmětů rodiny Novákových jsou na Google Photos:
Výpověď Petra Nováka, jak došlo k zabití jeho prastrýce Jaroslava Vavrušky
Jaroslav Vavruška, bratr mojí babičky, se narodil v roce 1924, čili ve stejném roce jako náš soused „mlynář” František Konečný. Dokonce měli oba spolu chodit do jedné třídy na základní škole. Celá naše rodina žila v domě na nynější Závadově ulici, kterou byste dnes samozřejmě na fotografiích stěží poznali. Tehdy bylo v okolí jen velmi málo „baráků”.
Na začátku války měl Jaroslav Vavruška pouhých 15 let. O jeho činnosti v období války se ví velmi málo. Přesto není pochyb o tom, že působil v partyzánském hnutí „Záře”, která v Hrabové, kromě záškodnické činnosti, mimo jiné ostatní informovala o válečném dění ručně psanými letáky. Na našem území jich mělo být v odbojové skupině sedm, čili sedm statečných, a stejně jako ve filmu sedm statečných se konce války dožili pouze tři z nich.
Pravděpodobně díky působnosti v odboji získal Vavruška zbraň, možná zbraně, kterou ukrýval na půdě. Můj dědeček, který byl o deset let starší než Vavruška, na samotném konci války ukrývané věci našel a byl za to na svého švagra velmi rozzloben. Vždyť kdyby při tehdejších častých domovních prohlídkách gestapo věci našlo, byla by zavražděna celá jejich rodina. Jednalo se samozřejmě o velkou nerozvážnost, ale vzhledem k jeho věku se mu ani dnes nemůžeme divit, že chtěl za každou cenu něco udělat pro svobodu.
Dne 1. května odpoledne přišel Jaroslav Vavruška z venku domů a moje prababička mu začala chystat něco k jídlu. Po chvíli uslyšeli silný výbuch, jehož tlaková vlna otřásla všemi domy v okolí, snad i v celé Hrabové. Jaroslav tehdy pronesl svá poslední slova: „A přece nám ho vyhodili” a aniž by si cokoliv vzal z připraveného jídla, ihned se zvedl od stolu a utekl pryč.
Po několika hodinách někdo přišel jeho otci říct, že Jaroslav leží těžce zraněný u poničeného mostu. Jeho otec se švagrem vzali malý žebřiňák, ze kterého museli nejprve vyházet dřevo a vydali se pro něj k mostu. Po válce se v rámci propagandy říkalo, že ho k nám přivezli ruští vojáci a že ještě žil. Pravda to není, protože když dorazil jeho otec se švagrem k mostu, našli Jaroslava ležet již mrtvého v místech dnešní vodní elektrárny. Babička mi říkala, že střela prošla i tabatěrkou, kterou měl Jarda v náprsní kapse. To potvrzuje i samotná tabatěrka, kterou máme dodnes. Dokonce se ani neví, jestli ho zabila kulka vystřelená Němcem nebo Rusem, protože tehdy se tam střílelo z obou břehů Ostravice a situace musela být dost nepřehledná. Nepotvrzenou zajímavostí může být i to, že most nebyl podminován celý, ale že tam nálož umístili při svém ústupu Němci, dost možná převlečení do civilu. To by potvrzovalo fakt, že most nebyl zničen celý, ale byl v jedné části pouze rozlomen.
Ruští vojáci věděli, že Němci již nechtějí na našem území bojovat a že radši ustupují s nadějí brzkého konce. Mnoho z nich byli nuceně nasazení starci a mladíci, kteří se bez zbraně vzdávali se vztyčenýma rukama. Rusi ale mezi nimi nedělali rozdíly, protože věděli, že mezi Němci jsou i fanatičtí stážisti, kteří jsou schopni všeho. Několik německých vojáků bylo na našem území ihned popraveno a těsně po válce v oblečení zakopáno.
Na základě vyprávění Petra Nováka sepsal Radomír Orkáč v dubnu 2015.
FOTO: Archiv rodiny Petra Nováka
