(Hrabovské listy 05/2024, autor článku: Martin Slepička, foto: Ivo Šupčík) Vzpomeneme-li si na legendární filmové řádové sestry vincentky, jež se svými „výtečnými“ řidičskými schopnostmi v čele s rozvernou sestrou Klotyldou vystupovaly po boku známého francouzského herce Louise de Funèse ve filmech Četník ze Saint-Tropez či Četník ve výslužbě, je potřeba uvést ve známost, že právě jedna jim podobná řeholnice pocházela i z naší Hrabové.
Narodila se ještě ke konci 19. století 6. ledna 1896 do rodiny domkáře Viktorina Olšanského a jmenovala se Gabriela Olšanská. Poté, co na sklonku první světové války ve Vídni roku 1918 vstoupila do Kongregace Milosrdných sester svatého Vincence de Paul, přijala řeholní jméno Veneranda a prožila pozoruhodný životní příběh, který zrcadlil pohnuté dějiny českého národa v druhé třetině 20. století. Jak a proč se stala Bohu zasvěcenou pannou vincentkou, čím se v životě zabývala a jakým způsobem se zapsala do dějin místní obce?
Cesta Gabriely Venerandy Olšanské k sestrám vincentkám započala již v dětství. Poté, co přešla z místní obecné školy v Hrabové na měšťanskou školu do Paskova, se vlivem jedné ze svých spolužaček rozhodla pro zasvěcený život v římskokatolické církvi. Přitahovaly ji zejména sestry dříve zmiňované Kongregace Milosrdných sester svatého Vincence de Paul, jež se na počátku 20. století v českých zemích kromě příkladné péče o nemocné a seniory úspěšně věnovaly i vzdělávání dětí a mládeže.
Právě možnost kvalitně učit mládež Olšanskou oslovila nejvíce, a tak se začala věnovat učitelskému studiu jak na klášterním ústavu pro vzdělávání učitelek ve Vídni, kde si plynně osvojila německý jazyk, tak na dívčím učitelském ústavu dominikánek v Řepčíně u Olomouce. Řeholní sliby čistoty, poslušnosti a chudoby složila necelý rok po vstupu k vincentkám 1. května 1919. Následně se v této kongregaci věnovala oblastem, které si vždy přála vykonávat. V době první Československé republiky se stala učitelkou německého jazyka, dějepisu a zeměpisu na několika moravských obecných a měšťanských školách, kde vyučovaly sestry vincentky, a sice ve Strážnici, Pačlavicích a ve Frýdlantu nad Ostravicí. V Pačlavicích a Strážnici dokonce na čas zastávala funkci řídící učitelky (ředitelky). Po roce 1929 se v těchto lokalitách protnuly osudy Gabriely Venerandy Olšanské s její rodnou sestrou Ludmilou Norbertinou Olšanskou. Ta se vydala ve šlépějích své starší sestry a stala se rovněž učitelkou i vincentkou, nicméně bohužel v pouhých 26 letech 25. července 1933 ve Strážnici zemřela.
Co se týče dalších osudů Gabriely Venerandy Olšanské, jimiž se jako první známá hrabovská řeholnice zapsala do minulosti Hrabové, je třeba zmínit její roli v průběhu druhé světové války a fakt, že byla jedinou místní obětí takzvané Akce Ř. Poté, co se její starší bratr legionář Petr Alexej Olšanský zapojil do protinacistického odboje a byl na základě udání roku 1941 zatčen gestapem, se mu Olšanská marně snažila pomoci. Petr Alexej byl nakonec v únoru 1942 umučen v Osvětimi pobytem na mrazu.
Za zmínku také stojí, že dle vzpomínek jejího synovce, lékaře či organizátora spolkového a krajanského života ve Švýcarsku Jaroslava Olšanského, se vyznačovala neokázalou a hluboce prožívanou vírou v Boha. Ta jí pomáhala překonat těžkosti nejen za dosud poslední světové války, ale též po komunistickém převratu v Únoru 1948, kdy začala zažívat jako řádová sestra ústrky ze strany nového režimu.
Po takzvané Akci Ř, která vedla k nezákonnému zavírání ženských klášterů na území Československa, byla v letech 1950–1951 nuceně internována v odlehlém sběrném klášteře pro řádové sestry v Bílé Vodě u Javorníka ve Slezsku. Kdo měl možnost se seznámit s nejnovější knihou spisovatelky Kateřiny Tučkové Bílá Voda, jistě potvrdí, že zde musela zakoušet tvrdý režim blízký táborům nucených prací.
Protože však byla schopná pracovat, v letech 1951–1952 byla umístěna do pracovního internátu při oděvní výrobě v blízkém Javorníku. Až následně se mohla přesunout do lepších podmínek i blíže k svému hrabovskému rodišti do Frýdku-Místku, kde jí bylo vzhledem k fatálnímu nedostatku pracovnic v sociálních službách po roce 1952 umožněno až do smrti pracovat v tamním domově pro seniory.
Gabriela Veneranda Olšanská, která na svou hrabovskou rodinu Olšanských ani rodnou obec nikdy nezanevřela, zemřela v 66 letech 2. července roku 1962 ve Frýdku-Místku a byla pohřbena na tamním hřbitově.
Za poskytnuté materiály a fotografie z rodinného archivu děkuji hrabovskému hasiči Mgr. Ivo Šupčíkovi.
Martin Slepička, foto Ivo Šupčík