Válečných fotografií přímo z Ostravy-Hrabové jsem na Hrabová.Info nikdy neměl mnoho. Když jsem však v Jižních listech 2018/04 četl článek Petra Přendíka a spatřil fotografii skupinky chlapců kopajících protitankový příkop u Šídlovce, neváhal jsem ani vteřinu a požádal ho o její poskytnutí, abych ji mohl ukázat hrabovským občanům.
Tímto děkuji Petru Lexu Přendíkovi nejen za poskytnutou fotografii, ale také za rozhovor s Jaroslavem Ermisem, během něhož v březnu a dubnu 2018 zaznamenával a nakonec zvěčnil jeho válečné vzpomínky.
(Jižní listy 2018/04, autor: Petr Přendík) „Všechno je jiné, Zábřeh se změnil. Za mých mladých časů měl Zábřeh 12.500 obyvatel a na ně dohlížel jeden policajt, který sídlil v bývalé radnici u československého kostela. A když strážník Krakovský vešel do Havránka, hned všechno ztichlo,“začíná své povídání téměř devadesátiletý Jaroslav Ermis, rodák ze starého Zábřehu. V následujícím rozhovoru budeme vzpomínat na období mezi obsazením českých zemí německou armádou v březnu 1939 a osvobozením v dubnu 1945.
HRABOVÁ 19. ÚNORA 1945, výkop protitankového příkopu u Šídlovce. FOTO / JAROSLAV ERMIS
Třicátá léta byla u konce a začala válka. Pamatujete si na tu chvíli?
Když Hitler začal vystrkovat rohy a obsadil Rakousko – začalo velké dění v celém českém národě. Všichni jsme nosili trikolory, vše se neslo v národním duchu. Mezi Čechy panovalo velké napětí vůči Němcům. Měl jsem jedenáct roků, ale vzpomínám si na to dodnes. Byl 15. březen 1939 a já jsem stál na cestě v parku u zábřežského zámku, v němž jsme bydleli. Pršelo a od Svinova jela kolona automobilů a motocyklů, Němci měli oblečeny gumové kabáty. Tekly mi slzy. Češi začali držet spolu, to byla soudružnost, která se dnes nevidí ani v rodinách. Hned v den obsazení byly vyvěšeny v městě plakáty: Rechts fahren, links überfahren! Tedy Jezděte vpravo, předjíždějte vlevo! Už za první republiky se plánoval v Československu přechod na pravostranný dopravní provoz, ale jak to tak bývá, hledaly se české problémy – že tramvaje budou muset mít nové dveře, že koleje jsou na levé straně silnic… Němci přišli 15. března 1939, vyvěsili cedule o pravostranném provozu – a v ten moment se jezdilo vpravo.
Byl jste žákem školy – změnilo se něco ve výuce?
Od roku 1934 jsem chodil do obecné školy a na začátku války jsem byl v jejím posledním ročníku. Tenkrát zde byl ředitelem nějaký Hrbáč, legionář a velký sokol. Když přišli Němci, byl zatčen a zemřel v koncentráku. Do školy se mnou chodili kluci, jejichž rodiče se přihlásili k Němcům – Maralík, Urban, Štefl . Byli jsme zaražení, když odešli do německé školy. Krutým trestem pro rodiny Maralíka a Urbana bylo to, že jejich synové padli po narukování ve válce.
V roce 1939 přišli Němci, ale už v roce 1938 byly obsazeny Sudety. Z nich se do Moravské Ostravy začali stěhovat lidé. Do naší třídy přišel nějaký Klein, poněvadž rodina Kleinů byla vystěhována od Bílovce. Na voze přivezli nábytek, lidé jim pomohli. Z pohraničí přišli i učitelé Mokroš a Beránek. Zábřežští učitelé byli k sobě velice milí, měli mezi sebou krásný vztah soudržnosti. Když jsem vychodil pátou třídu, přešel jsem na měšťanku. Němci nás umístili hned do druhého ročníku, abychom dříve vychodili školu a mohli nastoupit do zaměstnání.
Chodil jsem do třetího ročníku měšťanky a zažil jsem šok. Měli jsme jednu hodinu týdně náboženství. Vyučoval nás československý farář Karel Čepek, velký vlastenec. Zrovna jsme se modlili na konci hodiny, když do třídy vtrhl bez zaklepání tehdejší ředitel školy Skalický. „Karle, přišli pro tebe!“ V ten moment za ním vešli dva gestapáci v kloboucích a kožených kabátech. Čepek se stačil ještě otočit, vytáhnout doklady a dát je Věrce Grosmanové, žačce v první lavici se slovy: „Dej to manželce!“ Schovala listiny pod lavici. „Heissen Sie Karel Čepek?“ „Ja.“ „Kommen Sie mit uns!“ Viděl jsem zatýkání českého člověka gestapem.
V roce 1942 jsem prakticky skončil měšťanku. Ze čtvrtého ročníku měšťanky byl vytvořen kurz, ale asi po 14 dnech jsem kurz ukončil, protože strýc mi našel místo v železárnách.
Co jste v železárnách dělal?
Učil jsem se ve vítkovické strojírně – dříve se tomu říkalo Maschinenfabrik – jako pomocný dělník na strojích poháněných řemenicemi. Nastoupil jsem zde ve 14 letech, přesně 22. září 1942, válka byla v plném proudu. Má oficiální pozice ve Vítkovicích zněla jugendliche Hilfsarbeiter (mladistvý pomocný dělník).
Jak vzpomínáte na závěr války?
V roce 1945 se blížila fronta. Chodil jsem druhým rokem do pokračovací závodní učňovské školy na Kotkově ulici ve Vítkovicích. Jako ředitel zde působil nějaký bývalý Čech Waloch, který domluvil s Němci, že druhé a třetí ročníky půjdou kopat zákopy. Nastoupili jsme 2. ledna 1945 do školy povinně s dekou, dřevěnými botami a odvezli nás do Frenštátu, kde jsme spali na slámě. Museli jsme kopat v mrazech protitankové příkopy na Pinduli. Ti chytřejší si vzali lopaty, na nás zbyly krumpáče. Když jste kopnul, tak jste ukopl jen kousíček hlíny. Hlídal nás Němec, válečný invalida, říkali jsme mu Gumové oko, měl žlutý mundúr SA a černý gumový kabát a celý den se třásl zimou, takže byl šťastný, když jsme rozdělali oheň a on se mohl ohřát. V poledne nám koňský povoz přivezl příděl – ein Topf (hrnek) – naběračkou se nabrala šlichta do hrnku a měsíc jsme takto žili. Konečně jsme jeli vlakem domů. Starší a chytřejší vyhazovali nářadí z okna, tak jsme po jejich vzoru vyhodili krumpáče z oken vlaku taky. Přijeli jsme na nádraží do Přívozu a tam stáli ozbrojení vojáci. Zachránil nás jen Němec, který nás ve Frenštátě hlídal, když vojákům řekl, že jsme šli dobrovolně kopat zákopy pro německou armádu. Poté jsme kopali zákopy v Zábřehu u Bedřišky, kde byly umístěny protiletadlové baterie. Pak jsme ve svahu u pískových dolů v lesíku kopali zákopy, protože Němci už věděli, že fronta nepřijde od Slovenska, ale od Opavy. Nakonec jsem pracoval v Hrabůvce na letišti, a to až do dubna 1945. Od ledna do dubna 1945 jsem byl tedy Totaleinsatz (totálně nasazený).
Jak vypadaly osvobozovací boje v Zábřehu?
Tři nebo čtyři dny před koncem války jsme byli už schovaní ve sklepení zábřežského zámku. Před vstupem do sklepa byla postavena obrovská bedna, asi 2 metry široká, která byla vyplněna pískem a kryla vchod do sklepení. 30. dubna 1945 s námi ve sklepě byl bratr od zahradníka Kudely, bývalý ruský legionář, který uměl částečně rusky. Pan Kudela říkal: „Ženské, nestarejte se, dneska je třicátého a Hitler říkal, že bude bojovat do posledního! Dneska bude osvobození.“
Už byly slyšet pěchotní zbraně. Za zámkem na Kudelově zahradě stály kanóny. Nad námi létaly osvobozující letadla ve smyčkách, a když natočila příď k zemi, tak střílela. Střely dopadaly na zámek. Bylo půl druhé odpoledne, pamatuji si to přesně, když se otevřely dveře do sklepa a přišel soused Píka s rudoarmějcem, s asi 19 let starým vojákem. V noci z 30. dubna na 1. května se němečtí vojáci začali stahovat z hulváckého lesa přes Zábřeh a chtěli pokračovat na Místek. V Zábřehu už byli Rusové, v měšťanské škole měli zřízený lazaret. Jenže najednou se v Zábřehu objevili Němci, rudoarmějci vyběhli z lazaretu a začala střelba. Otec nás zase nahnal do sklepní zámku, kde jsme strávili noc.
Prvního května byly zábřežské ulice plné mrtvol. Zábřežští Němci museli stahovat z ulic mrtvoly svých souputníků a vozili je na prostých vozech na zábřežský hřbitov, kde byla vykopána velká jáma, do níž se skládaly mrtvoly a zasypávaly vápnem.
Tak skončila doba války, přišel mír a přišly také nové problémy.
Petr Přendík
Zdroj:
- Jižní listy, 2018/04
- Jaroslav Ermis: Zábřeh prvorepublikový a válečný
