Báseň od Věry Kročkové jsme před zveřejněním na Hrabová.Info poslali redakci Hrabovských listů. Po vzájemné dohodě jsme počkali, až vyjdou a nyní je konečně čas báseň zveřejnit.
Bouřkový den
Věra Kročková
Je vedro, že až špatně se tu dýchá.
A klásky v poli smutně věší hlavy.
Jde stranou všechna panská pýcha
a střídají se různě hrůzné stavy.
Ten sluneční svit.Ten zlatý pramen lásky
mění se ve žhavou žhnoucí síť,
co spaluje tělo, tváře, vlásky a nejde se z ní vymanit
a dýchat ve dne, nebo v noci klidně snít.
To velké slunce!Tu žhavou kouli
co po tváři dolů horoucí pot koulí
co zprvu jen hřeje, pak pálí a bolí.
A pije rosu z luk a všechnu vláhu z polí.
Krůpějím třpytivým nedá žádnou šanci
jen s větrem ohnivým oddává se tanci
vyprahlou zemí hloubí trhliny
na stoncích schnoucích suší maliny…
Poledne.. Tak kruté ke všemu živému.
Káčata, ovce, psi, slípky – těžko je každému.
Ač déšť se snad snažil dopadnout až k listům stromů
sluneční paprsky poslaly ho – co páru domů.
A až k večeru se probral… Pan Vítr Zlověstný…
A bouři s mraky dohnal a vzbudil vše, co spí.
Blesky si skotačí s kapkami na poli
jedině blázen úsměv si dovolí.
Strniště v jeden rybník se celé změnilo
jakoby utopit se chtělo. Nebe se zbláznilo?
Sleduji milióny kapek bezhlavě hnaných do polí.
Vždyť kombajn všude nedorazil…Až srdce zabolí.
Pak vítr ztichl.Ustál. Jen kapky bubnují
pomalý konec hrůzy, lehounce zvěstují.
Však vzduch je stále horký jak by se nehnul snad.
Jak by se člověk těšil, kdyby se dalo spát…
Ilustrační foto: Ilona a Libor Hromádkovi
