Paní Věra Kročková složila „na přání“ básničku Míši Urbanové, která ji přednesla při praktické maturitní zkoušce z dramatické výchovy na střední pedagogické škole Sv. Anežky České v Odrách.
Video je na Youtube:
Domove
Věra Kročková
Když dům se staví
a třeba svépomocí,
tak kde kdo říká:
„Lidi, to jsou cvoci!“
Však do stavby se též naděj vkládá…
Že to co mám, budu mít stále ráda…
A přijdou děti …
S nimi mnoho nové práce.
Ale to štěstí,když jen usmějí se sladce.
A dřina doma, taky na zahrádce.
A myšlenky se často vrací zpět.
Tam, kde prožila jsem mnoho krásných let.
Byť nový domov už se z cihel skládá,
ten dřívější mám stále stejně ráda.
A není to tou stavbou!
To není v omítkách!
Ba ani skvělou stravou,
či vůní ve skříňkách.
Všechno se stále mění.
Ztrácí se s večery.
V myšlenkách věčné snění
všem faktům navzdory.
Svítá …
Nový domov už má roky.
Zdomácněl zcela.
V něm praskání i kroky.
Dětem tu dozrávají hlásky.
A matce navzdory
mají též první lásky
i do škol úkoly…
Ikdyž jak voda plyne život dál,
mnohdy to není tak, jak by si člověk přál.
A zklamání a smutky s pláčem
střídají slunečné dny a kávy s koláčem
a vůně mění si svůj šat,
aby směl člověk v noci klidně spát…
A přece mysl nutí burcovat
-do řádků po tmě verše psát
a tiše toužit… Jemně šeptat „snad“ …
Nebo se všemu začít nahlas smát ? …
Snad jenom stesk
co kapkou na řasách se oděl.
Snad krátký sen
co kamsi po ránu se poděl.
Jedno je jisté.
„Dům“ je jenom slovo.
Však slovo „DOMOV“
to znamená mnoho.
Čím roky vrší čísla
tím hůře srdce buší.
V ústech je více místa
a v uších někdy hučí.
Přece jen zavřu oči.
Je tady babi s dědou.
A dvoukolák tak velký
s kosou k louce vezou.
Ta pokosená tráva
jak přenádherně voní.
Láká ať každý bosí
proběhne se po ní.
Tohle je všechno Domov.
Louky a políčka
ta orosená tráva,
děda a babička.
