První světová válka a první poválečná léta v životě obce Hrabová [12]

V rámci kulatého výročí, které letos slaví Česko (25 let od vzniku ČR, 50 let od srpna 1968 a 100 let od vzniku Československa) jsme se rozhodli, že na Hrabová.Info vytvoříme seriál, ve kterém postupně zveřejníme bakalářskou práci Radima Staňka. Práce se zabývá první světovou válkou a prvními poválečnými léty v životě obce Hrabová.

<< Předchozí díl

5.4.4. Zdravotnictví

Pro zmapování situace v Hrabové po zdravotnické stránce ve sledovaném období jsou klíčové paměti, které sepsal „dr. Josef Adámek, obvodní lékař v Paskově“ [220] a jehož paměti se staly součástí hrabovské pamětní knihy. V osobě doktora Adámka získala Hrabová výborného lékaře a odborníka. Po absolvování střední školy se Josef Adámek přihlásil na vojnu jako jednoroční dobrovolník a tehdy se rozhodl pro studium lékařství. Medicínu vystudoval na univerzitě v Praze, přičemž odpromoval v roce 1913. Poté, jak mu přikazovala smlouva, nastoupil na Josefínskou vojenskou akademii ve Vídni, tzv. školu aplikační. Na tomto ústavu se vyučovala jednak válečná chirurgie, ale kromě toho také problematika hygieny či bakteriologie [221]. Tyto znalosti přišly doktoru Adámkovi v dalším působení velice vhod. V těsné návaznosti na jeho dostudování vypukla první světová válka. Doktor Adámek byl povolán ke svému mateřskému vojenskému tělesu do posádkové nemocnice v Olomouci, odkud byl odeslán na frontu. Domů se vrátil z italského bojiště u „M[on]te Grappa“ [222] v listopadu 1918. V roce 1919 odjel s československými vojáky na Slovensko a v červnu 1920 si zažádal o přeložení do civilu. Následně působil v městské nemocnici v Moravské Ostravě. V roce 1920 byl na vlastní žádost jmenován ministerstvem zdravotnictví státním obvodním lékařem pro zdravotní obvod Paskov-Hrabůvka, do něhož spadala také Hrabová [223].

Z jeho pamětí vyplývá velmi zajímavé mísení starého s novým. Jedná se o jakési pronikání poznatků moderní medicíny mezi široké vrstvy obyvatelstva konfrontované se starými zvyklostmi založenými na víře a svým způsobem také na magických silách.

Pro staré lidi bylo kupříkladu stále naprosto běžné, že lidský osud je ovládán tajemnými duchy, jednak dobrými, ale také zlými. Věřili, v potřebu dobré duchy získávat na svou stranu dary a oběťmi, zlé pak zaříkávat a zahánět vykrápěním chalup svěcenou vodou či „vkládáním svěcených ratolístek z palmy posvěcení na Květnou neděli pod práh domu a nebo i za hambálky a krovy na půdě.“ [224] Velký význam se přikládal uřknutí. Věřilo se v lidi, kteří měli mít „uhrančivé“ [225] oči. Takoví lidé byli nebezpeční nejen ostatním lidem či zvířatům, ale také například potravinám. Požití uřknutých potravin pak údajně způsobovalo problémy typu koliky či nadýmání. Pomoc však nebylo zvykem vyhledávat u lékaře, nýbrž u zkušených babek. Babky kořenářky, jak je známe z nesčetných pohádek, se ještě v době, o níž pojednává tato práce, těšily značné popularitě a především respektu. Josef Adámek zmiňuje dokonce konkrétní místní čarodějnici, „tzv. tětku Honušku“ [226], k níž se všeobecně přistupovalo s bázní a respektem. Příkladně „selky jí nosily dary, jen aby si ji nepohněvaly“ [227]. Od vyhledávání čarodějnické pomoci neodrazoval obyvatele ani fakt, že takováto pomoc v praxi často selhávala a míjela se účinkem. Frekventované byly též lidovější léčebné postupy. Jako osvědčený lék na koliku měl působit lektvar skládající se ze sušených „rakůvek“ [228], které se následně nakládaly do čistého „kvitu“ [229], a vzniklý nápoj byl následně konzumován. O tomto léčebném postupu doktor Adámek poznamenal: „Mám oprávněné podezření, že zde asi působil ten líh často mnohem blahodárněji, nežli ty rakůvky.“ [230] Horečka se léčila šťávou získanou z navrtaných březových kmenů, případně také odvarem z vrbové kůry [231].

Budeme-li poněkud serióznější, bylo v Hrabové velmi problematických několik druhů onemocnění. V menší míře se zde stále objevoval tzv. „koltůn“ [232]. Pod tímto lidovým označením [233] se neukrývá jedna, ale hned několik nemocí. Samotného koltůnu se rozeznávalo několik druhů, a to „kudlatý, suchý, mokrý a paskudný“ [234]. Zatímco v případě suchého koltůnu se jednalo o kožní onemocnění postihující oblast vlasové pokožky, suchý a mokrý koltůn pak signalizovaly závažnější vnitřní onemocnění projevující se otoky, abscesy a v některých případech také gangrénou. Paskudný [235] koltůn zase provázely příznaky značně proměnlivé chuti. Vzhledem k tomu, že se koltůn vyskytoval se zvyšující se hygienou a rozšiřujícím se zdravotním povědomím lidí stále méně, až nakonec zcela vymizel, jednalo se s největší pravděpodobností o soubor onemocnění, která měla infekční základ [236].

Dále se zde v poměrně hojné míře vyskytovala malárie, jíž se zde říkalo „psina“ [237]. Malárie propukala prakticky každé léto, přičemž zasahovala především obyvatele, kteří se do Hrabové přistěhovali. Starousedlíci měli proti nemoci vypěstovanou jistou odolnost. Příhodné podmínky pro šíření nemoci tvořily hrabovské rybníky. Malé, k rybníkům přilehlé bažiny byly líhništěm komárů, kteří malárii přenášejí [238]. O tom, že se jedná o malárii, přirozeně obyvatelstvo nemělo valného povědomí a léčebné postupy se nesly zejména v tradičním babském duchu. Můžeme ovšem také pozorovat fundovanou lékařskou snahu, neboť lékař ve Staré Bělé „dovedl již po způsobu italském tuto nemoc léčiti chininem s dobrým výsledkem“ [239].

Dalším problémem byl břišní tyfus, který v obci řadě lidí podlomil zdraví a vyžádal si také ztráty na životech. Z lékařského hlediska muselo být v obci téměř jistě přítomno několik přenašečů, kteří, ač sami imunní, rozšiřovali tuto nemoc mezi ostatní. K šíření nemoci přispěla také špatná kvalita místní vody. Může se to jevit jako paradox, že obec s velkým počtem rybníků trpěla nedostatkem dobré pitné vody, nicméně skutečnost byla taková. Voda, kterou měli lidé k dispozici, byla kyselá a s vysokým obsahem železa. Obec totiž postrádala vodovod, a to z důvodu nedostatku finančních prostředků na jeho vybudování.

Přesto však doktor Adámek neopomněl poznamenat, že v dobách kdy obyvatelé Hrabové žili jaksi více spjati s přírodou a bez masovějšího rozšíření výdobytků moderní medicíny, resp. moderní civilizace, byli jaksi obecně vitálnější. Pro ilustraci doktor Adámek uvádí, že kupříkladu revmatismus byl prakticky naprosto neznámým jevem. Argumentuje zejména celkově zdravější životosprávou a sice náročnějším, ale zdravějším a mnohem více zocelujícím způsobem života vůbec.

V roce 1917 se v obci objevil dusný černý kašel, který se rozšířil zejména mezi dětmi [240]. Na podzim roku 1918 pak obec zasáhla také španělská chřipka, jejíž pandemii se ani v globálním měřítku v podstatě nepodařilo zvládnout a nemoc spíše sama odezněla až v roce 1919 [241]. Kromě toho celou řadu nemocí způsobovala podvýživa.

Bezprostředně po válce se celý paskovsko-hrabovský zdravotní obvod nacházel z medicínského hlediska v dosti zanedbaném stavu. Nejpalčivějším problémem byl kromě španělské chřipky a nemocí z podvýživy břišní tyfus, což si vynutilo přijetí řádných opatření. Doktor Adámek tedy začal spolu se starostou Duhanem neprodleně jednat. Ti, jejichž příznaky nasvědčovaly onemocnění, nechával doktor Adámek umístit do „epidemické nemocnice v Zábřehu“ [242]. Kromě toho se jak doktor Adámek, tak také starosta obce angažovali v preventivní činnosti. Nezištně chodili prakticky od domu k domu a kontrolovali hygienická zařízení usedlostí, umístění žump a záchodů, přičemž s jejich umisťováním radili také u novostaveb. Rovněž bylo třeba nechat podrobit vodu ve studnách bakteriologickým rozborům. Tato opatření měla velmi pozitivní dopad a v důsledku vedla ke značné redukci počtu nemocných břišním tyfem.

Po válce se také začaly pořádat nejrůznější besedy [243], jejichž cílem bylo popularizovat a masověji rozšířit poznatky moderní medicíny a snažit se tak eliminovat prvky starého přírodního léčitelství v duchu „babek kořenářek“, které na vesnici zůstávalo stále velmi populární. S touto osvětovou činností je spjat zásadním způsobem opět doktor Adámek, neboť právě on tyto besedy v Hrabové pořádal. Tématika byla široká, ovšem největší důraz se kladl na osvětu v oblasti hygieny rodiček a kojenců, první pomoci při neštěstích a úrazech, základy bakteriologie a epidemiologie a také prevence v kraji nejčastěji se vyskytujících chorob.

Nutno říct, že nové poznatky se mezi obyvatelstvo vcelku podařilo rozšířit. Nicméně efekt působil v jistém smyslu také kontraproduktivně. Začala se totiž objevovat řada lidí, kteří poučeni o medicínské problematice chtěli zasahovat do léčení nemocných a došlo tak k rozkvětu „moderního fušerství, baňkářství, bylinářství i kyvadelkářství“ [244]. Doktor Adámek tento jev vyhodnotil konstatováním, že po srovnání těchto moderních fušerů se starými babkami kořenářkami lze konstatovat, že i přes nesmírný vědecký pokrok se „duševní niveau našeho lidu nezměnilo“ [245].

[217] AMO, Školní kronika, s. 225.
[218] BARTOŠ, J. a kol.: Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848─1960. Svazek XVI., s. 53.
[219] Římskokatolická farnost Ostrava-Hrabová: Farní kronika, s. 44.
[220] AMO, Pamětní kniha, s. 185.
[221] Tamtéž, s. 191.
[222] AMO, Pamětní kniha, s. 191.
[223] Tamtéž, s. 191-192.
[224] Tamtéž.
[225] Tamtéž.
[226] Tamtéž, s. 186.
[227] AMO, Pamětní kniha, s. 186.
[228] Malí raci.
[229] Líh.
[230] AMO, Pamětní kniha, s. 187.
[231] Tamtéž.
[232] Tamtéž.
[233] Někdy se mu také říkalo „mamuník“ neboli „skřítek“.
[234] JONÁŠ, Josef ─ ZEINTRICH, Josef A.: Věčně zelené naděje. Ústí nad Labem 1990, s. 74.
[235] Neboli „mlsný“.
[236] JONÁŠ, J. ─ ZEINTRICH, J. A.: c. d., s. 74 an.
[237] AMO, Pamětní kniha, s. 187.
[238] Tamtéž.
[239] Tamtéž, s. 189.
[240] AMO, Školní kronika, s. 203.
[241] KÁRNÍK, Z.: c. d., s. 50 an.
[242] AMO, Pamětní kniha, s. 192.
[243] Tamtéž.
[244] AMO, Pamětní kniha, s. 192.
[245] Tamtéž, s. 193.