(Část o Hrabové) Prostí věřící v Beskydech a Pobeskydí nadšení odborníků dlouhé léta nesdíleli a dřevěný kostely považovali za „stare a chudobne“. Nic více, nic méně. „Hrabovský bůh chud jak my. / Chrám má dřevěný s dřevěnou věží,“ veršoval na počátku 20. století o dřevěném kostelu v Hrabové u Ostravy básník Petr Bezruč ve svých Slezských písních.
Tehdy se farníci za nachýlené roubené stavby styděli, a pokud se podařilo sehnat peníze, nemilosrdně je bořili a místo nich stavěli cihlové svatostánky.
„Zanedlouho bude se mluviti a vzpomínati o dřevěných kostelích jako o minulosti, o zašlých a zničených památkách lidového umění,“ varoval dokonce v roce 1908 proslulý český etnograf Čeněk Zíbrt. A že prý přišla jejich poslední hodina.
Jeho věštba se naštěstí úplně nevyplnila a v Beskydech a Pobeskydí se uchovaly téměř dvě desítky kostelů z dubů, jedlí, smrků i dalších dřevin. A změnil se i pohled farníků, takže když v roce 2002 shořel dřevěný karpatský kostelík sv. Kateřiny z roku 1564 v Ostravě-Hrabové, věřící ho už nechtěli nahradit novostavbou. A vymohli si kopii. „V Hrabové se z kostela zachovaly vlastně jen dva ohořelé trámy, které jsou symbolicky vsazeny do přesné repliky původního chrámu. Přesto vřele doporučuji jeho návštěvu, dřevo už pomalu stárne, je to moc krásný kostel, i když je nový,“ láká do Hrabové památkářka Rosová.
Zdařilá roubená kopie nyní vyrostla i namísto kostela Božího Těla v Gutech, který v roce 2017 zapálili tři mladí žháři.
Celý článek najdete na webu Českého rozhlasu Ostrava.
