Reakce na účelové lži pana Poláčka

Drtivá kritika Hrabovských listů, které podle mne lepí Jan Dvořák už půl roku jako vlaštovka hnízdo, tedy stylem „tady by se ještě něco přilepit dalo“, vyšla před časem na facebookovém kanálu Hrabová.

Anketa, kterou na tento facebookový profil přidala jedna z nespokojených občanek obce (a já podotýkám, že v tom nemám prsty), ukázala mimořádnou rozladěnost s tím, jak dnes Hrabovské listy vypadají. Sedmdesát lidí dalo současnému stavu obecního zpravodaje známku 5. Tento bod ankety byl nazván: „Naprosto nedostačující, aneb zlaté časy s šéfredaktorem Petrem Žižkou“. Tušil jsem tedy, že brzy budu milovníky pana Dvořáka a obdivovateli jeho usilovné snahy vytvořit hodnotný obecní zpravodaj kamenován. Ale ještě k anketě: kromě již zmíněných sedmdesáti „pětek“ dostal zpravodaj sedmnáct „čtyřek“, tři „trojky“, jednu „dvojku“ a profil Nájem slepic Vratimov dal dokonce jednu jedničku.

Reakce na sebe vskutku nedala dlouho čekat, a tak si Miroslav Poláček (mimochodem stejný pan Poláček, jako ten, který vyvolal zběsilou aféru kolem gulášfestu v roce 2019, kdy kudy chodil, tudy tvrdil, že do soutěže byl zařazen i profesionálně připravený guláš, čímž celou tuto prima akci dehonestoval) usmyslel, že čtenářům jiného facebookového kanálu vysvětlí, že noviny jsou teď takové jaké jsou, proto, že jsou levnější. Jinými slovy, snahou bylo ukázat, jak jsem byl já nenažraný. Bajka, ve které pan Poláček používá výrazy jako „chceme přece táhnout za jeden provaz“, je plná nepravd a to přesto, že píše, že byl pověřen panem zastupitelem Gromnicou, aby pravdivě a věcně informoval o vývoji a nákladech Hrabovských listů.

Celý článek, opatřený patřičnou tabulkou s náklady novin, má jasný cíl, a tím je ukázat, jak se lidé nemohou divit tomu, že kvalita dnešních HL není sice žádný National Geographic, ale odpovídá tomu, že je výrazně levnější. Autor, „pravdivý a věcný zpravodaj“, Poláček se opírá o lži a nepravdy a já se je pokusím vyvrátit, protože se tyto jeho účelové klamy dotýkají mé profesní i osobní cti.

1. autor tvrdí, že jsem první Hrabovské listy (březen 2016) udělal ve staré grafice. Dává tím najevo, že je normální to, co udělal Jan Dvořák, když použil „mou“ grafiku. Jinými slovy, nedivte se, že pan Dvořák převzal know-how, když totéž udělal pan Žižka. Kdyby pan Poláček prostudoval archiv HL, jak tvrdí, že učinil (sám se tedy usvědčuje z nepravdy), tak by během půl minuty zjistil, že nepíše pravdu. Už první číslo jsem vytvořil v nové grafice. A to přesto, že jsem na to měl pár týdnů, protože jsem slíbil (a splnil), že noviny vyjdou v běžném termínu tak, aby občan nebyl o noviny ochuzen. Měl jsem tedy na přípravu rozhodně méně času, než současný, tak zvaný, šéfredaktor.

2. autor píše, že v roce 2017 jsem přizval na pomoc pana Milana Slívu. Opět jde o lež, v tomto případě pouze z neznalosti věci. Pan Slíva byl u grafické podoby mnou vedených Hrabovských listů od samého počátku. Co taky autor textu nemůže vědět, a za to bych se nezlobil, je fakt, že od samého počátku jsem z toho svého astronomicky vysokého honoráře (za práce jsem fakturoval) odváděl sociální, zdravotní pojištění, daň a veškeré s prací spojené náklady. Například jsem z této odměny, která je z vyznění článku nadměrná, pořídil poloprofesionální fototechniku, aby v novinách nebyly obrázky pořízené krabičkou s vyvrtanou dírkou, do níž je vsazena čočka z mléčné lahve místo objektivu, jak je tomu dnes. Například jsem si hradil školení obecních zpravodajů, kde jsme spolu s panem Slívou byli asi jediní, kdo tento kurz platil ze svého, ostatní dostali školení od vedení svých obcí… Dokonce jsme jakožto živnostníci platili vyšší částku, protože pro úřady byla patřičná sleva – jak komické, že? O to akčnější jsme tam ale byli a vůbec nelituji peněz za školení, které citovalo pracovní manuál MF DNES, na kterém jsem se před lety podílel. Aspoň jsem viděl, že má tehdejší práce dává smysl i dnes.

3. tvůrce tohoto dehonestujícího textu tvrdí, že jsem odmítl nabídku úřadu pokračovat v tvorbě novin jako zaměstnanec úřadu, a to proto, že jsem měl vyšší nároky, než jsou (cituji): „tabulkové možnosti úřadu“ . Jinými slovy: „ten nenažranec Žižka měl představu o platu úplně jinou, než mu vedení úřadu bylo schopno nabídnout. Fuj!“ Ano, fuj, ale z mé strany – to už opravdu přestává všechno. Nechápu, jak si může někdo dovolit komentovat jednání, u kterého nikdy nebyl a které se uskutečnilo ve třech lidech: pan starosta, pan tajemník a já. Chápu, že pan Poláček potřeboval vyventilovat své dojmy, ale pak mohl napsat, že on se domnívá, že to tak bylo. On to píše jako fakt. Faktem naopak je, že nabídka úřadu byla velkorysá (především panu tajemníkovi bych touto cestou rád znovu poděkoval) a já tuto nabídku akceptoval. Akceptoval, pane Poláčku! Měl jsem připravenu výpověď z práce. Vše bylo připraveno tak, abych noviny vytvořil ve výpovědní lhůtě , Hrabovské listy by vyšly v běžném termínu v lednu 2020. Důvody, proč jsem tak nakonec neučinil, byly jiné, než lživě tvrdí Miroslav Poláček a činí tak zcela záměrně za účelem mého očernění.

4. prý jsem měl na úřadu dělat kromě Hrabovských listů ještě obecní web. Opět lež, kdy autor účelového textu transformuje do článku obsah jednání, na kterém (opět) nebyl. Mám na mysli pracovní zastupitelstvo, kde jsem asi půl hodiny před členy zastupitelstva vysvětloval celkovou komunikační strategii, která v Hrabové zcela chybí a mimochodem právě proto, že chybí, je zde prostor pro různé dohady, domněnky a fámy. Vysvětloval jsem potřebu nejen obecního zpravodaje a webu, ale také smysl sociálních sítí, vysvětloval jsem smysl komunikace dovnitř obce i z obce navenek. Měl jsem podporu pana tajemníka a pana starosty pro další aktivity, které by jistě občané přivítali, protože pokud se jim stále líbí Naučná stezka Viléma Závady, jsem si jist, že by se jim líbily i tyto navrhované novinky. Například si myslím, že touto dobou jsme už mohli mít jasno v tom, jak bude vypadat malé, milé venkovské muzeum sloužící jako komunikační prostor pro občany. Protože na pracovní zastupitelstvo nemají občané přístup, pan Poláček tam nemohl být a nebyl. Přesto toto jednání komentuje. Kdyby tam tvůrce tohoto pamfletu, tak toužící po tom, abychom táhli za jeden provaz a přitom se neštítící pomluv, byl, věděl by, že jsem nabízel něco jiného, než jen tvorbu Hrabovských listů a psaní pro web.

V závěru své pomlouvačné bajky pak pan Poláček píše, že by ode mne očekával, že panu Dvořákovi budu pomáhat a ne mu házet klacky pod nohy. Nevím, jaké klacky jsem hodil panu Dvořákovi, ale vím, že jsem k celé situaci rok mlčel, částečně v němém úžasu nad každým dalším vydáním Hrabovských listů. To, že nemůžu spolupracovat s člověkem, který se neštítí použít know-how a fotografie někoho jiného, je snad stejně logické, jako je samozřejmé, že nemůže nikdo normální spolupracovat s ředitelem mateřské školy, kterou vede člověk, který zprznil jeho roky piplané dítě. A ty roky byly v mém případě a Hrabovských listů tři, takže se nelze divit, že je tak trochu za své dítě, sotva poslané do školky, považuji.

Je mi jasné, že teď budu podroben zdrcujícím pomluvám, stejně jako to bylo u jiného hrabovského občana v případě již zmíněného gulášfestu. Nicméně proti lži lze bojovat jedině pravdou. Protože lhát se nemá. A já mám svá tvrzení „vyfutrovaná“, jak se říká mezi mými kolegy z profesionálních médií.

Petr Žižka