(Hrabovské listy 09/2024, autor textu: Radomír Seďa) Moderní sídliště Šídlovec, jehož výstavba ve čtyřicátých a padesátých letech minulého století pro zaměstnance Vítkovických železáren nadobro změnila tvář Hrabové, si udrželo původní podobu a rozsah až do dnešních dnů, neboť žádná z obytných budov nebyla demolována ani nedošlo k narušení sídelní kompozice necitlivou výstavbou nových objektů.
Součástí urbanistického projektu Šídlovce bylo i několik školských zařízení, k jejichž zřízení přistoupil národní podnik Vítkovice ještě před dokončením posledních obytných budov. Starší a střední generace hrabovských obyvatel si jistě pamatuje jesle, které byly ohraničeny nízkým zeleným plotem.
Fotografie jsou na Google Photos:
Co o nich po více než třiceti letech od ukončení jejich činnosti dnes víme?
Dobový kronikářský záznam uvádí:
,,Jesle jsou celotýdenní, vybavené nejmodernějším hygienickým zařízením. Byly zřízeny Vítkovickými železárnami dne 9. 2. 1953. V roce 1955 přešly do správy Okresního ústavu národního zdraví v Ostravě. O 45 dětí ve věku od 3 měsíců do 3 let pečuje kromě vedoucí Boženy Sýkorové 8 kvalifikovaných zdravotních sester a pěstounek. Třikrát týdně tu dochází lékař. Do roku 1955 prováděl prohlídku jednou týdně také lékař chorob krčních, nosních a ušních. Dětem je věnována všestranná péče moderního střediska. Zaměstnaní rodiče se mohou věnovat své denní práci, protože zdravotní sestry se starají, aby svým svěřencům šest dnů v týdnu nahradily domov. Počáteční nedůvěra k jeslím, které přes rok pečovaly jen o 3 až 4 děti, se rozplynula. Dnes jsou maminky spokojeny s prací sester a pěstounek a správně oceňují lékařskou péči.“
Z takových prohlášení můžeme usoudit, že provoz jeslí byl bezproblémový. O jejich vzniku se to říct nedá. V rámci druhé stavební etapy Šídlovce požádaly Vítkovické železárny v září 1947 o subvenci na výstavbu jeslí s kapacitou třiatřiceti dětí Ministerstvo sociální péče. Podnik tehdy zřizoval jesle také v sousední Hrabůvce a ve Vítkovicích.
Podle původního návrhu měla být hrubá stavba dokončena v červnu 1948 a veškeré další práce nejpozději 15. října téhož roku. Nedodržení časového harmonogramu výstavby obytných budov v kolonii bylo pravděpodobně důvodem, proč byly zpožděny i stavební práce v jeslích, jejichž absenci pranýřoval podnikový tisk Jiskra. Žádost o schválení stavby jeslí typu T 45 s půdorysem ve tvaru písmena H na parcele č. 347 v Reymontově ulici č. p. 583 vedle trojdomu č. p. 564–566 podaly železárny až 7. srpna 1951. Podle projektu se ve vstupní chodbě střední části přízemní budovy z cihlového zdiva realizované Pozemními stavbami, n. p., nacházely dvě kočárkárny, vlevo se vcházelo do haly, z níž vedl přístup ke dvěma šatnám a ke dvěma hernám-jídelnám, na této straně objektu byly i dvě ložnice pro děti, umyvárny, WC a dva pokoje pro personál. Vpravo byla umístěna kuchyň, prádelna, žehlírna, spíž, umyvárna a denní místnost pro zaměstnance. V suterénu byl situován sklad rekvizit a dvě místnosti pro skladování potravin. Projekt novostavby jeslí chválil Jednotný národní výbor v Ostravě 28. srpna 1952, v listopadu téhož roku byl dodán potřebný inventář a v lednu 1953 bylo předškolní zařízení konečně zprovozněno. Děti se ze zahrady s prolézačkami, houpačkami a pískovištěm v oploceném areálu těšily krátce, jelikož již v létě 1953 byly zahájeny opravy fasády, střechy a vodoinstalace.
Problémy přetrvávaly i po tzv. superkolaudaci, jež proběhla 29. září 1953, proto se v lednu 1955 obrátil sociální odbor Vítkovických železáren dopisem na ředitelství Československých stavebních závodů v Praze, v němž vylíčil neutěšenou situaci jeslí, a přístup Pozemních staveb, n. p., označil vysloveně za sabotážní. Opravy nakonec po výhrůžkách medializací a předání záležitosti Sboru národní bezpečnosti zajistily Stavomontáže, n. p., Ostrava. Podle směrnice sociální sekce vítkovické závodní rady byly do jeslí po přibližně týdenní administrativní proceduře prioritně přijímány děti vdov a manuálně pracujících rodičů, nezbytnou podmínkou byla také vstupní lékařská prohlídka a prošetření rodinných poměrů zaměstnanců. Již po pěti letech provozu prošlo jeslemi téměř tři sta místních dětí. Vítkovické železárny jako jejich majitel poskytovaly dětem z vlastních prostředků kromě zázemí také hračky a sladkosti.
V roce 1977 způsobily intenzivní lijáky jeslím nenávratné škody. Došlo k promočení a trvalému poškození zdí, ke zborcení některých příček, navíc se zatopením propadla část podlah. O dva roky později zahájil podnik nezbytnou generální opravu zahrnující výměnu vnitřní kanalizace, vodovodu, elektroinstalace, podlahové krytiny, radiátorů, bylo nutné opravit sociální zařízení, některé zdi i střechu, položit novou sklepní izolaci a postavit několik příček. Všechny vnitřní prostory byly vymalovány.
Po rekonstrukci měly jesle tři místnosti určené ke spaní dětí rozdělených podle jejich věku, a to ložnici kojenců, mladších batolat a ložnici starších batolat. Personál pod vedením vychovatelek Ludmily Pravdové a Jany Porvisové zajišťoval péči až o pětačtyřicet dětí. Jelikož kapacita jeslí byla na počátku osmdesátých let 20. století kvůli baby boomu generace známé dnes jako tzv. Husákovy děti nedostatečná, přistoupil sociální odbor Vítkovických železáren ke komplexní přestavbě jednoho přízemního třípokojového bytu v Reymontově ulici č. p. 564 na tzv. mikrojesle s maximální kapacitou deseti dětí, o které se staraly dvě pečovatelky. Tuto pobočku sloužící svému účelu do konce srpna 1989 tvořila menší kuchyně, ložnice, herna a sociální zařízení. Stravování zajišťovaly jesle, do jejichž zahrady si děti za příznivého počasí chodily hrát.
V souvislosti s novým politickým a společenským uspořádáním po listopadu 1989 došlo záhy také k ukončení provozu hlavních jeslí. V letech 1991–1992 proběhlo několik jednání o dalším osudu objektu mezi jejich majitelem akciovou společností VÍTKOVICE a tehdejším starostou Hrabové Ing. Bohumilem Rundtem. Možností bylo více.
Jelikož podnik neměl v úmyslu budovu využívat v rámci svého výrobního programu, nabídl prázdné prostory k tržnímu pronájmu soukromým podnikatelům, ovšem vzhledem k nedořešeným majetkoprávním vztahům z toho sešlo. Hovořilo se také o poskytnutí objektu místní mateřské škole. Nakonec došlo v únoru 1994 k prodeji bývalých jeslí městskému obvodu Ostrava-Hrabová. O rok později představila svůj podnikatelský záměr firma GLOBAL EXPRES MORAVA s. r. o., která k budově přistavila novou část za účelem zřízení skladu a kanceláře s příslušenstvím pro velkoobchod hraček.
V bezprostředním okolí došlo ke zpevnění příjezdové komunikace a vzniku nových parkovacích ploch. Další změna v užívání nastala v roce 2003, kdy dosavadní majitel nechal vzorkovou prodejnu přestavět na restaurační zařízení s letní zahrádkou, které obyvatelé Hrabové znají v současné době pod názvem Hospůdka Zvonírna.
Radomír Seďa
Zdroj: Archiv VÍTKOVICE, a.s., Centrální spisovna Úřadu městského obvodu Ostrava-Jih, Kronika městského obvodu Ostrava-Hrabová.
