(idnes.cz, 12.10. 2024 Žaneta Motlová) Na zápach z průmyslové zóny Hrabová si lidé z ostravských částí Hrabůvka, Hrabová, Jih a Nová Bělá stěžují ve velkém a už několik let. I přes ekologizaci tamních provozů je dál obtěžuje a žádají řešení. Kdo a jaké látky do ovzduší vypouští, už se několika metodami pokusili najít odborníci z Centra energetických a environmentálních technologií Vysoké školy báňské – Technické univerzity Ostrava.
Právě v současnosti v dotčených lokalitách odebírají odborníci na tuto problematiku vzorky znovu. „U pachů je největší problém, že v podstatě lovíte ducha. Šíří se třeba dvacet minut jeden den v měsíci a vy potřebujete odebrat právě tyto vzorky. Předem ale nevíte kdy,“ říká Jiří Bílek, který se na pachy specializuje.
Jaké jste o zápachu z Hrabové měli informace, když jste se problémem začali zabývat?
Věděli jsme, že v průmyslové zóně pravděpodobně vzniká problém se zápachem nebo obecněji se znečištěním ovzduší, jehož součástí je zápach, a že je potřeba identifikovat jeho zdroj nebo zdroje. Zjišťování se nejdříve zaměřilo na znečišťující látky, které jsou v legislativě a mohou ohrozit zdraví přímo. Jako první tam Zdravotní ústav Ostrava tedy měřil škodliviny jako prach, oxidy dusíku, síry a podobně. Měření ale ukázalo, že tato skupina látek je ve vztahu k problému nezajímavá, výsledky vyšly dobře.
Lidský mozek funguje trochu zvláštně v tom, že když nějakou pachovou epizodu jednou zaznamená, uloží si ji v čichové paměti, a když se k ní i po delší době vrátí, vnímá ji daleko intenzivněji.
Na co jste se tedy zaměřili vy?
Na vybraná místa v průmyslové zóně jsme umístili odběrová zařízení a už nás nezajímal prach samotný, ale to, co obsahuje. Hledali jsme navázané organické látky, které by mohly znamenat nějaký problém. Odběry z filtrů a trubiček jsme přepravovali do laboratoře, kde jsme je identifikovali. Hledali jsme látky typické zápachem – benzen, toluen, xyleny, styren, etylbenzen, formaldehyd a obecně aldehydy, organické kyseliny. Ani v této fázi jsme ale nenašli nic, co by prokázalo, že tam dochází k trvalému vylučování těchto látek.
Co tedy dál?
V dalším kole přišla nová technologie – senzory. To jsou speciální, velmi malá čidla, jimiž můžete pokrýt určitou plochu. Nemůžete jimi sledovat absolutní číslo, tedy kolik tam čeho bylo naměřeno. Zjistíte jimi ale, kde v té ploše koncentrace vyběhnou nahoru a kde dolů, a mohou tak pomoci identifikovat místo problému. Umístili jsme tam sadu senzorů na organické látky a na prach.
Pomohly?
Ukázaly, že v určitých dnech, podle počasí, například při změně tlaku, se problémy objevují a z průmyslové zóny šíří právě tím směrem na Hrabovou, Jih a přesně ty části, které si stěžují. Senzory nám ukázaly, že pokud tam něco v nárazech vzniká, proudí právě na lidi, kteří si stěžují. Stále se ale nepodařilo identifikovat samotný zápach a chyběla i odpověď na otázku, jak je intenzivní, jak častý, kdo za něj může a jestli může ohrožovat zdraví lidí. Tak jsme na to šli ještě jinou cestou a tady jsme bohužel narazili na zvláštní fenomén.
Co se stalo?
Rozdali jsme lidem kanystry – nerezové nádoby, které jsou pod tlakem, vyvakuované. Instruovali je, že je budou mít u sebe, a když se objeví zápach, stačí je otevřít, kanystr se naplní, zase zavřít a my si obsah v naší laboratoři analyzujeme. Zároveň měli ke kanystru napsat, kdy to odebírali, jestli zápach byl intenzivní a podobně. Z téměř třiceti kanystrů jsme ale dostali zpátky odebrané dva, lidé ty pachové epizody v té době najednou téměř vůbec neoznamovali. Uvnitř těch dvou byla směs organických látek, ale nic hrozného. Zbývající kanystry vůbec nevyužili.
Jak si to vysvětlujete?
Najednou vznikla otázka, jak často k epizodě pachu dochází a jestli je tak silná. Protože na jedné straně si lidé skutečně stěžují, ale když to mají odebrat, není to. Lidský mozek funguje trochu zvláštně v tom, že když nějakou pachovou epizodu jednou zaznamená, uloží si ji v čichové paměti, a když se k ní i po delší době vrátí, vnímá ji daleko intenzivněji. Takže počet pachových epizod se může snižovat, ale lidé na to reagují více podrážděně.
Je tedy možné, že tam zápach kdysi často a intenzivně byl, ale už není, nebo výrazně méně?
Ano, to je možné. Zápach je stresor a mozek riziko vnímá čím dál ostřeji. Viník tam klidně existovat mohl, když se vrátíme o šest sedm let zpátky, skutečně technologie, které využívají a zahřívají například pryskyřice, byly jiné. V minulosti jsme řešili spoustu věcí v Ostravě a některé firmy samy na pozadí naší práce mnohokrát udělaly úpravy a zapracovaly na eliminaci problému. A přesto se to stále párkrát může stát. Většinou jde o technologickou nekázeň, kdy někdo zapomene přivřít nějaká dvířka nebo zmáčknout čudlík a vzduch nejde přes rekuperaci, hodí teplotu výš anebo je horko a on otevře všechny světlíky. Ale to je o selhání lidského faktoru, které se strašně těžko hledá. Tím ten problém v Hrabové nezpochybňuji a nechci jej bagatelizovat. Roli může hrát i počasí, mohl být rozptylově výborný rok a pachové epizody vzácnější.
Když jste byli na místě, cítili jste sami, že to tam smrdí?
Když cizí člověk přijde do průmyslové zóny, kterou nezná, je jeho nos na zápach citlivější. Lidé, kteří tam pracují, stoprocentně necítí nic – jsou v tom pořád a jejich nos se adaptoval. My jsme cítili zápach lehce nad čichovým prahem, zaznamenali jsme, že je to průmyslový provoz, který trochu smrdí. Nezaznamenali jsme ale zápach, který by byl obtěžující.
Je zachytit zápach těžké?
U pachů je největší problém, že v podstatě lovíte ducha. Šíří se třeba dvacet minut jeden den v měsíci a vy potřebujete odebrat právě tyto vzorky. Předem ale nevíte kdy. Je náročné se trefit, zachytit konkrétní pachovou epizodu, která je většinou krátkodobá. Vzorek odebíraný za delší časový úsek rozředí čistý vzduch a pach nenajdete.
Teď zápach vaše pracoviště hledá znovu…
Ano, tým vedený kolegyní profesorkou Helenou Raclavskou jde ještě jinou cestou. Ona už od devadesátých let rozvíjí metodu fingerprintu. Každý zdroj je něčím charakteristický – látky tam vznikají za konkrétních teplot, konkrétní technologií. Její metoda porovnává látky, které patří zdrojům, s látkami, které naměří u lidí. Snad nás posune dál. Při některých výrobních procesech mohou vznikat velice složité organické látky, které jsou unikátní. Ty by se takto mohlo podařit najít.
Řeší se problém se zápachem často?
Je to celorepublikový a asi i celosvětový problém. Některé země se chrání tak přísně, že se vám tam nepodaří provozovat ani zemědělský chov. U nás na to v tuto chvíli žádnou legislativu nemáme a špatně se to prokazuje. Za ty roky jsme řešili kde co – jatka, čistírny odpadních vod, benzínky, průmyslové zóny, penicilínku. Lidem smrdí zemědělské chovy, donedávna Liberty, bioplynky, problémem jsou kompostárny. Například v Ostravě jsou kompostárny relativně daleko od obytných oblastí, ale Přívoz to přesto chytá.
Má to řešení?
Speciální řešení pro speciální provozy jsou velmi drahé, ve většině případů se ale řešení najde. Ať už vzduch z provozu rekuperovat a protáhnout přes různé druhy filtrů, zakrýt nekrytý provoz čistírny odpadních vod nebo stanovit přesné postupy, které eliminují zmíněný lidský faktor. Ale obtěžování musí být definováno. Obtěžování není, že vám jednou za půl roku unikne plyn z bioplynky, který smrdí dvacet minut. Jsme v Ostravě, v průmyslovém městě s hustou dopravou, zdrojů zápachu máme obecně hodně.
Jaké byste viděl řešení konkrétně pro Hrabovou?
Na Vysočině v jedné firmě řeší pachové látky pomocí jednotky, která je přímo měří. Testovali jsme ji a jsme překvapení, jak dobře funguje. V případě Hrabové by mohla posloužit jako varovný systém, který by jednak provozovatelům oznámil, že se jim něco ve výrobě děje, a varoval by zároveň i lidi v okolí, třeba aby nevětrali. Protože nejhorší je ta anonymita, kdy nikdo nic neví a nevypouští.