Pamětní kniha Hrabové – pokračování č. 7

Ze života našich předků v Hrabové

Některé zvyky

Na sv. Fabiána a Šebestiana sedláci světili, aby koně během roku neutrpěli jakého úrazu.

Na Štědrý den po večeři nesměl nikdo z domu vycházeti, ani světlo rozžíhati, až do popůlnoci, neboť vyměnkáři (kde jich měli) v té době vycházeli nabrati vody z domácí studny a obcházejíce všechny budovy ke statku přináležící modlili se a kropili je touto vodou, aby byl statek ušetřen požáru. Při tom ale nesměli býti nikým vyrušeni ani pozorováni.

Nevěstě v den svatební záleželo na tom, aby z nějakého úkrytu nikým neviděna pozorovala přijíždějícího ženicha. Tak nebude nikdy muset na něho, jako na muže, dlouho čekat (z hospody). Źenichovi zase záleželo na tom, aby zpozorován nebyl, proto sedl na cizí vůz a obráceně. Když nastaly kočáry, přijížděl ženich v zakrytém kočáře, i když nepršelo, aby jej nebylo vidět.

Když na jaře ponejprv přijel hospodář s pacholkem z pole, polila je hospodyně na hlavách svěcenou vodou, aby obilí nebylo snětivé a aby pole obdělali dobře.

Palmy na květnou neděli (svazek dlouhých vypučených lískových prutů s jalovcem) se v Hrabové okrašlovaly nejlepšími pentlemi, jaké doma měli, nikoliv papírovými růžičkami. Za pošpinění měli kluci, co palmy do kostela nosili, nejčastěji výprask. Na Bílou sobotu ráno nesli kravaři posvětit spodek palmy, tj. pouze svazek prutů, po odříznutí rozkvetlé a jalovcové hlavy, a večer z toho pacholci nadělali hromadu křížků. Museli vědět, kolik jich bude třeba. Do každého rohu v každých honách po jednom a nad každé dvéře ve stavení. S křížkama se v Hrabové do pole chodilo až po obědě, pouze dům a zahrady se vykropily a křížky s jalovcem a větvičkou „kocanek“ opatřily před obědem. Při tom obytné místnosti a chlév vykropila hospodyně, ostatní hospodář. Na pole chodili pacholci nebo děti.

V Hrabové nebylo dožínek, nýbrž „dohrabaná“. Obilí, zvláště oves se sušilo na pokosech nebo na pokladkách a shrabovalo se hráběmi na snopy velké, které se vázaly „kneblem“. Na poslední fůru s „bláznem“ (poslední snop okrášlený), nebyla – li veliká, posadily se všecky hrabačky i s věncem a cestou zpívaly „Tisíckrate pozdravujeme Tebe“ nebo Te Deum a pacholek nechtěl – li jet bez klobouku, a zpívat s nimi, musel sednout na koně. Věnec se dělal ze všeho obilí. Vinšování se odbylo při vstupu do domu a věnec se pověsil do síně nade dvéře, kde visel celý rok. Zrno ze starého věnce ve vydrolilo a dalo drůbeži, zbytek se spálil.

V pondělí krmášové chodili kostelník s hrobníkem po sedlácích a sbírali koláče. Dostali buď 2 velké a několik malých, nebo „rýnský“.

Svatojánské ohně (25. června) se pálily na hrázích nebo až pod břehy a kluci a děvčata hodně „lítali s metlami“.

Slavnostní střílení z hmořdířů u kostela: Na vysoké hrázi rybníka „Bezďáka“, hned před vchodem, pod „zvonicu“, byla pěkná rovinka, a jak hráz se zatočila do pole, stály na ní na okraji rybníka velké košaté duby. Hned při prvním dubě bylo stálé ohniště, kde arciť nikdo jiný nesměl oheň klásti než střelci, co o velkých svátcích v létě, zvláště „na vzkříšení“, pak následující neděli velikonoční, dále ve svatodušní neděli, na „Boží tělo“, na krmáš (o posvícení ), potom na sv. Kateřinu, kdy je v Hrabové „odpust“, a na sv. Barborku, patronku dělostřelců, vždy o hlavních službách božích, někdy ale též i odpoledne, stříleli ze starých rezavých moždířů, které přináležely jaksi k inventáři kostela. Střelcem mohl být jen starý dělostřelec anebo havíř-střelec na dole. Ti do svého privilegovaného cechu ledakoho nevzali také nepřijali ledajaký bakšiš malý. Buďto to muselo stát z toho, nebo stříleli zadarmo. A neuposlechli nikoho jiného než starostu obce. A když některý kněz se lekal, dělalo jim to radost. Byli vždycky tři. Hmořdířů si připravili tři nebo šest nebo také s připůjčením devět. Nejstarší pálil, prostřední nabíjel a nejmladšímu uloženo pečovati o oheň. V ohni byly tři zapalováky (železný prut jako prst silný se zploštělou kuličkou na konci, dlouhý asi metr, prodloužený dřevěnou rukojetí o délce asi 2 metry. Takže celý zapalovák byl dlouhý asi tři metry). Do hmoždíře jako hrnce, ráže asi 4 cm, se nasypala 1/30 l prachu, pak tam přidali kousek kalafuny nebo suchých řezin, aby to při ráně udělalo oheň. To ale bylo později zakázáno, když si přitom kdesi vypálili oči. Pak se dalo kousek papíru a natlouklo trochu suché hlíny a na to se perlíkem do kalibru vbil dřevěný klín. Takových klínů ze suchého olšového dřeva musel mít prostřední střelec vždycky v zásobě, jelikož časem se našel furiant ženich, který si dal při vzdavkách střílet, když to p. starosta a p. farář dovolil. Anebo zčista jasna bylo třeba nějakého hodnostáře uvítat. Když hmoždíře stály nabité, přistoupil vrchní střelec, vyňal z náprsní kapsy roh s jemným puškovým prachem, nasypal do pánevky a čekal při ohni, až někdo z kostela dá znamení nebo zacinká „sanktusem“. V tom okamžiku do střelce jakoby elektrický proud vjel, mžikem zvedl zapalovák pravou rukou za konec rukojeti, přiložil k rameni vzhůru a rychlými kroky často i skoky přiblížil se k nejvzdálenějšímu připravenému hmoždíři tak, jediným mávnutím zapalováku trefil rozžhavenou kuličkou na pánevku, a učinil graciesní obrat čelem vzad, co v tom okamžiku za jeho zády vyšla rána. Ihned se otočil vlevo, udělal tři kroky, obrat vlevo k nejbližšímu hmoždíři, zapálil, a tím samým tempem a pořádkem třetí. Byla radost se na něj dívat. Pálilo-li se šest po sobě, už tu byl druhý střelec při následující baterii, ačli si netroufal první vypálit všech šest, když měl zapalovák dobře rozžhavený, byl dost obratný a nebyl-li vítr.

Život po stránce politické

Zdejší vrchnost podle dějinných záznamů vykonávala svoji moc dosti lidsky, snad proto, že nenáležela k mocenské kastě šlechty ve státě.

Někteří sedláci „vyzbývali“ svoji robotu orbou, jiní formankou. Hrabovští jezdili do Paskova na „folvark“, nebo do Hrabové. Fojt či rychtář, později „burmistr“ robotu nekonal. Toto právo vázalo se na realitu gruntu č. 36 „fojtství“ a bylo právem dědičným. Podobně bylo „volenství“ (v Hrabové čís. 43), jehož každočasný majitel byl „volný“ od roboty, za to však byl nucen vykonávati jisté úřední funkce, a děliti se o zodpovědnost s fojtem za pořádek v obci, také doprovoditi cennější výpravy vozového parku panského i válečného.

Kraj vzdálený, skoro pomezí a chudý, byl ušetřen politických převratů a hrůz válečných. O účasti na obraně hradu hukvaldského proti Tatarům a o 400 let později proti Švédům, píše bývalý zdejší učitel (1892-1895) Jindřich Dohnal ve své monografii hukvaldské. Zachovaly se pouze pověsti jak se „verbovalo na Turka“, patrně když Sobiesky táhl k Vídni v r. 1665 přes Frýdek-Místek a Val. Meziříčí. Také zůstala zde památka na sedmiletou válku, totiž tábor Laudonův. Tento vojevůdce chtěl zde v kraji mezi Ostravicí a Odrou svést s Prusy bitvu, ale tito vtrhli až Kladskem do Čech a na Moravu, pročež Laudonovo vojsko, už částečně opevněné pozice mezi Hrabovou, Bělou a Výškovicemi spěšně opustilo a odtáhlo k Olomouci. Svahy „prašivky“ pod Bezďákem byly upraveny pro polní tvrz, na poli u Mitrovic jsou zbytky šancí, mezi Žižkovem a Bělou po pravé straně stojí „Laudonova lípa“ (v r. 1898 do zlomeného dutého pařezu podruhé zasazena) kde byl umístěn hlavní stan Laudonův a kol Bělského lesa ukazuje lid vícero šancí z těchto dob. Potom až na podzim 1866 nastalo zděšení, kdy jednoho dne dopoledne ujíždělo z Ostravy okresní hejtmanství na vozech a kočárech s akty a úředníky do Místku před pruským vojskem, které hned po poledni v dlouhých tmavých kolonách táhlo k Novému Jičínu.(Vypravovali očití svědkové F. Břenek, výměnkář na čísle 55, J. Vlček, domkář čís. 49 aj.).

Orné půdy selské v Hrabové bylo dle josefínského katastru skoro tolik, jako dnes, neboť selské rybníky byly tehdy ornou půdou a občasné rybníky na nich podle vzoru panství byly vybudovány později. Pozemky obce Hrabové náležely ke kontribučnímu fondu Paskovskému. Podíl celé obce obnáší asi pouze 8000 Kč, protože fond nebyl svého času s poplatky podílníků přeměněn na záložnu kontribučenskou, jak se v mnoha jiných místech Moravy stalo. Až do r. 1911 byl v Hrabové úrok z kontribučního fondu vyplacen podle daně pozemkové, zřejmě nesprávně. Novou matriku podílníků vypracoval na příkaz mor. zem. výboru Ant. Adámek v r. 1912, obdržev listinný materiál ze zemského archivu. Matriku opatruje a vede správce fondu, nyní pan Alfons Mácha z Nové Bělé, a zapisuje hlášené změny práva vlastnického na pozemky podílnické, za účelem správné výplaty úroků (na 1 míru připadá 16 hal. úroku).

Hospodaření na selském v dobách poddanství bylo pravidelné, trojhonné s úhorem až pětiletým k pasení dobytka, s výjimkou „Na luhách“, kde následkem blízkosti a propustnosti půdy častěji se hnojilo a pěstovaly okopaniny, zvláště když se zavedly zemáky a jetel. Selská půda málo rodila na úzkých záhoncích (6 až 8 brázd) do hloubky asi 10cm oraných. Sela se réž, oves, málo žita (pšenice), vždy osinalé, málo ječmene, ale také málo lnu, neboť se nedařil. Asi 1-2 měřice na gruntě, co za stejných plošných poměrů na Kravařsku, seli okolo 4 měřic. Bylo pravidlem síti „měřici na měřici“, tj. asi u ovsa 40 kg, u rži a žita po 50kg na 533 čtver. sáhů (19,28 a) a sklizeň 4 násobná byla už považována za dobrou. V období deštivých (je prokázáno, že pršelo až 1400 mm ročně) proto také v celém kraji i na bělských pozemcích podél dolní hranice hrabovské, byly vybudovány rybníky – bývala úroda, kromě „luhů“ velmi nejistá, často mokrem a hnitím úplně zničena. Pak byla bída selského lidu v Hrabové velmi častým hostem.

Chlebem šetřilo se vždycky a nebylo dovoleno zakrojiti si kdy, kdo by chtěl. Koláče se jedly jen o velkých svátcích. Jídávaly se mléčná jídla, ale bez smetany, neboť máslo bylo třeba šetřiti na prodej, rovněž tak vejce a drůbež, což poskytovalo hospodyni jediný příjem na nejnutnější výdaje a na zaopatření skrovné výbavy pro dcery. Tak bylo dlouho, až do 90 let minulého století. Ráno k snídani byla „voděnka“ nebo sbírané mléko, vařené s černými placky, slížkami, později se zemáky nebo „stírka“. K obědu zelí kyselé napřed, potom různé kaše, „halečky“, potom zemáky s kyškou, nebo s podmáslím, maso jen ve svátky, a to dělil hospodář. Večer fazole, hrách, přikupovaná kaše pohanská, prosná, ovocná bryja s chlebem nebo zemáky, zelnice s pečenými zemáky apod. Mezi lepší jídla se počítaly míchané zemáky maštěné ze syrovátky, vaječina, bílé slížky s mlékem, uzený špek s chlebem chléb s máslem. Za to tvarohu a „hořkého sýra“ nakládaného bylo obvykle dost. Svačiny byly jen v létě při práci. Když bylo dost chleba, udělala hospodyně snadno a rychle oblíbené jídlo „vodu na chleba“ a to tak: Kdejaká suchá kůrka a na kost uschlý chlebíček (peklo se vždy až za 2 týdny) podrobila na velkou mísu, přidala trochu soli, kmínu, někdy i struček česneku a dle možnosti velký kousek na drobno rozkrájené uškvařené slaniny a na to nalila vřelou vodu a zamíchala. Libá vůně naplnila celou chalupu a chasa, hospodář i děti (dvakrát se nikdy nevolalo) pustili se s chutí nejprve do otčenáše, co zatím chléb trochu rozměkl. Pak zamíchal hospodář ještě jednou a všichni nasednuvše s jistou chtivostí okolo stolu, dali se do jídla. Vždycky platilo pravidlo „při jídle jako v kostele“, tj. tiše, slušně. Tak obřadně se postupovalo při každém společném jídle. Kde se popouštělo v jídle, rozhostil se brzy nedostatek, dluhy, exekuce. To je zákon starý.

Že v Hrabové blahobytu nebylo, to dosvědčují také nuzné a těsné stavby budov selských a chalupnických. Usedlostí na rozdíl od prostornějších a výstavnějších budov už v blízké Bělé a dalším Kravařsku. Až do r. 1848 byly zde obytné budovy vesměs dřevěné, kryté ponejvíce došky vlastní domácí výroby, méně šindelem. Došky dobré ze zdravé režné slámy vydržely na střeše až 30 roků. Teprve okolo roku 1850 a nejvíce v letech 60 tých a 70 tých minulého století stavěly se budovy zděné, podle starého způsobu z ručních cihel 7 x 15 x 30 cm na základech z říčního kamene o hloubce nejvíce 60cm a síle 80- 100 cm, ale na špatnou maltu, do níž bylo namícháno i bláto ze silnice a bez izolace proti spodnímu vlhku. Zdivo bylo nejméně 60 cm silné, okna o světle 80 x 100 cm, výška stropu povalového časem klenutého 2,4 – 2,8 m, vazba převislá, paprsková, krov hambálkový, kolenice česká, střecha opět došková, zřídka šindelová. Stavělo se podle jednotného vzoru jak naznačeno. Síň byla veskrz. Od hlavního vchodu ze dvora byla nejdřív „velká jizba“ s většími dveřmi, (ze síně ale ty byly odemčeny jen při zvláštních událostech pro hosty). Dále u zadních síňových dveří byl vchod do malé kuchyně, vedle které byla „jizbečka“, docela malá místnost, která sloužila za jídelnu i ložnici pro děvečky nebo děti. Někdy v této jizbečce přebývali výměnkáři. Později se tyto jizbečky spojovaly s kuchyní v jednu větší místnost, vyhozením přepážkové stěny.

Z tohoto jednotného typu staveb lze usuzovati na velice pospolitý živit starých „Hrabovjanů“ , společenský pořádek v obci a jistou ustálenou praktičnost a účelnost v provozování hospodářství v tehdejších dobách
Dvéře ať do síně nebo do chléva byly ze dvou půlek nad sebou zavěšených. Spodní polovice asi 1 m vysoká nechala se zahraditi „záporou“ (hranolem dřeva 10×10 cm), zasunutým ve truhlíku ve stěně na straně „bantů“. Přetažení této koncem do podobného otvoru ve stěně na protější straně, a to tak, aby zápora zachytila obě polovice dveří, když měly býti nadobře zavřeny. Tak mohla vrchní půlka zůstati otevřená kvůli světlu a vzduchu a dobře a jednoduše takto zatarasená spodní půlka dveří, dokonale chránila vniknutí neb výběhu psů, dobytka a podobně.

Síně, stáje a chodby byly dlážděny říčním kamením na písek, z čehož chodby, někdy i kuchyně zvlášť vybranými (na řečišti) drobnými tabulkami s hladkými okraji, kladenými „na štorc“ v různých měřičských obrazcích. Po jedné straně klenuté chodby ze síně do chléva pro hovězí dobytek směrem ke dvoru byla maštal pro koně, po druhé straně komory. U chalupníků bylo stavení menší s těmiž místnostmi, pouze odpadl chlév na opačném konci přes celou šířku a byl umístěn jako u rolníků maštal. Chlévy a komory stavěny byly vždy klenuté. Chlívky pro vepře stavěly se buď vedle zadního štítu (stěny) pod přístřeším, dřevěné nebo volně na dvoře hnojiště. Sýpka byla nad obytnou částí budovy, nad chlévy se nakládalo seno a ovesné plevy ke krmení. Před chlévy na dvoře bylo prohloubené hnojiště, oddělené od stavení „náspou“ asi 2 m širokou, vydlážděnou říčním kamením. Lepší rolníci měli i hnojiště vydlážděno.

U každého obytného stavení byla zahrada s ovocnými stromy. Především u čelní štítové stěny stály 2 jabloně „panenské“, nebo „rindlíky“ (hedvábné zimní), potom nescházela košatá jabloň s rannými žlutými velkými jablky jménem „klapáče“ (bílé průsvitné letní), ačli je to ono. Dále byla jablka „kočičí hlavy“, „ščerkůvky“,“písanky“, „chlebůvky“, kožuchy“. Hrušky nejranější, „markeťanky“, potom „jakubinky“, „ovesňanky“, „bloščiťanky“ a „chvasták“. Ze švestek „uherka“, dále bílé slívy, pěstované nejvíce okolo Místku a Frýdku, potom drobné kulaté švestky „paví oko“, které hojně po křoví divoce rostly, ale již zašly, a „blumy“. Velký pokrok v ovocnářství nastal teprve po r. 1890 přičiněním správce školy, později ředitele školy Františka Bartoníka a starosty obce Ludvíka Staňka.

Rybniční oblast, v katastru obcí Paskova, Hrabové a Hrabůvky, kde je nyní strusková halda, byla souvislou soustavou vodohospodářskou, velmi důmyslně vybudovanou, tj. hydrologicky odůvodněnou, jež byla podrobně popsána vodoprávně ve „vodní knize“ u politického úřadu.

Sedláci rybařili po vzoru panství, občasně chovali jen kapra, původně šupináče, později převážně lysého. Osazovali a přezimovali velmi pečlivě, ale nebyli naučeni krmit. Proto byl přírůstek velmi kolísavý a tím i čistý zisk. Později rybařilo jen několik rolníků, kteří si od ostatních rybníky pronajali. Haltéře byly podél potoka Ščučí poblíže silnice po obou stranách. Ke kapří násadě se přidávaly štiky. A lín se přiživoval všude.
Ryby kupovali vzdálení obchodníci a jezdilo se s nimi na trh do Ostravy na zelený čtvrtek a velký pátek, ale hlavně před Vánocemi na Štědrý den. Prodávalo se na hlavním náměstí (nyní Masarykovo) na váhu volně po celý den. Zažili přitom mrazu. Některý rok hodně utržili, jindy málo, ale vždy se hodně utratilo.

Předvánoční týden, netrpělivě očekávaný, ovládla rybářskou obec neobyčejná rušná nálada. Všecko mužské pokolení, v dávno dobře ručně namaštěných vysokých botech, těžkých beranicích a s rukavicemi na špagátě kolem krku, nebo na zelené šňůře, od časného rána se shromáždilo kolem „haltéřů“, s neckami, vanami, keserkami a rybářskými stoly. Sousedé chalupníci pomáhali sedlákovi ryby vybírat, třídit a nakládati do beček na voze, aby ještě za ranního šera často v třeskutém mraze bylo možno vyraziti živým klusem do města na trh, kde byly nejdříve šarvátky o místa. Během dne se u haltéřů odprodávalo a podělovalo, podle rozšafnosti hospodáře a množství jeho pomocníků (jindy po celý rok nedostali nic) podle rozvětvenosti jeho nerybařící přízně z blízka i z dáli. Také nescházelo různých známostí z města. Asistenci tvořil houf mladých i starých zvědavců, co byli ochotni přinášet „pakle“ tabáku po 2 kr. , baj aji 2 za 5 (doutníky) těm, co kouřili mimo krmaš pouze v tuto dobu a po případě i některý ten „židlík“ ostřejší. Prodavači z města přijeli někdy až pozdě večer promrzlí a mokří jak „hastrmani“. „Po pořádku“, všechno co ve dne vidělo rybu zasedlo v hospodě ke družné besedě, až hospodyně přišly pro „ty chlopy“, aby bez újmy na zdraví se mohli druhého dne chopit téhož programu.

To byly pěkné, sousedské chvíle. Škoda jih a rybníků, škoda také bývalého bohatého lovu vodního ptactva v Hrabové. Dle Dr. Adámka není však škoda zimnice, která často tu bývala domovem.

Proč byly rybníky zrušeny

Četné hráze sloužily za polní cesty a časem se rozjezdily, dobytkem rozšlapaly, snížily, pak přepínáním vody tím více se rozbahňovaly a splachovaly, stromy na okrajích hrází s kořáním ve vzduchu zanikaly, vichry je vyvracely. Rybníky následkem nedostatečných hloubek zarůstaly, zbahněly, zakysly a ryby v nich neprospívaly, ke všemu rozmohlo se zlodějství, takže k výlovu zůstal jen zlomek násady. Konečně přikvačila konkurence ryb mořských za poloviční ceny. Tyto hlavní příčiny jakož i hlad po orné půdě následkem velkého přírůstku obyvatelstva donutily rolníky k postupnému vysušování rybníků a jich odvodňování. Velkostatek vyzvala obec začátkem r. 1914, aby vybudoval čelné hráze svých rybníků, po nichž občané měli právo na pole jezditi, aby se staly opět schůdné a sjízdné, a vyžádala si i příslušné nařízení mor. zem. výboru. Velkostatkář odpověděl, že následkem nevýnosnosti sám pomýšlí na zrušení rybníků a hráze stavěti že nemůže. Obec ohradila se proti vysušení prvního a největšího rybníka „Pilíka“, který byl vystaven tak, že sloužil jako akumulační nádrž (retenční) pro neregulované vodstvo z povodí Olešné v katastru paskovském a poukázala včas na nebezpečí záplav pozemků na trati „rybníky“, „slín“, i potokem Ščučím osady samé. Ale během války dovolily rakouské úřady hraběti Stolbergovi „Pilík“ vysušiti, hlavní příkop odvésti dále na západ a zříditi pod hrází volný propůstek o světle 1m do taktéž bez konsensu zbudovaného příkopu od Mitrovic pod Piličnou hrází přes „Vyplatník“ do Ščučí. Dělali to ruští a srbští zajatci. Dle vodní knihy byl oprávněn držeti propůstek jen profilu 40 cm.

Po státním převratu vymohla u politického úřadu nařízení, aby bylo vše uvedeno do původního stavu. Velkostatkář neuposlechl, bohužel beztrestně.

Přišel „zábor“. Státní pozemkový úřad – aniž by vodohospodářské a načaté vodoprávní záležitosti vyřídil – , rozparceloval pánské rybníky, jakoby to byla orná půda bez závad a Pilík přes protesty obce a vodního družstva byl již r. 1923 přidělen zbytkovému statku bez výslovné povinnosti jej opět zamočiti a propustek uvésti do původního stavu, tj. na 40 cm průtočného profilu.

Po rozparcelování pánských rybníků se utvořilo druhé vodní družstvo, které ale muselo čekati na vypracování melioračního plánu, jeho schválení i finančního zabezpečení až do konce roku 1932.
Parcelace provedena byla jinak, než jak zemědělskými zástupci bylo navrhováno. Na „Novém Hurtě“, „Vyplatníku“ a části „Starého Hurtu“ zřízena pastevním družstvem, které tyto pozemky dostalo přiděleno, zřízena pastvina pro odchov dobytka hovězího.

Chov dobytka od roku 1870 hodně upadal. Nejvíce bylo hleděno koní a byl zde chován i krásný ztepilý plnokrevný moravský kůň, jehož chov byl zaváděním cizokrajných plemen do hřebčích stanic státních po celé Moravě asi do r. 1910 už veskrz ubit.

Dobytek hovězí měl v létě hojnost pastvy (i koně se v létě pásli – skoro ráno, večer a ve svátky) po úhorech a vrbinách s bujnou trávou. Ale v zimě se krmilo velmi špatně, neboť řepa se nepěstovala, kvakův málo, obilí na šrot nebylo, lepší seno uschováváno pro koně a krávy dostávaly pouze hojnost slámy a víčanku, konečně málo otrub do „chlampačky“ s vařenými kvaky, nebo hlubím zelným. Dojivost byla nepatrná v průměru, a v zimě panoval nedostatek „náběhu“.

Prasata polská, dlouhonohá, štětinatá s dlouhými rypáky přeháněli občas přes dědinu ve velkých stádech handlíři a od těchto kupovali lidé tento sice otužilý, ale málo výhodný dobytek k chovu. Zaváděná anglická prasata hynula červenkou a morem napořád.

Na mnohých gruntech museli kupovat omastek, ale také světlou mouku, zeleninu a výrobky z ovoce. Odbyt všeho ve městě se lepšil (mimo obilí), ale nebylo co prodávat ze zbídačelých hospodářství.

Formanky a úpadek stavu zemědělského. Po zrušení nevolnictví v r. 1848 chopilo se svobodné rolnictvo „formanky“, jezdíce až do dalekých zemí, a to jednak za zbožím obchodním, jednak při stavbách železnic, továren a.t.d. Sedláci hrabovští nejvíce vozili uhlí do hutí v Bašce a Frýdlantě, „Pod lipinou“ u Frýdku, také do Třince u Těšína a zpátky vezli železo do Ostravy. Potom vozili železo ku stavbě dráhy Ostravsko – Frýdecké a Bílsko – Kojetínské a k továrnám ve Frýdku.

Z těch, co daleko jezdili do Polska (s kramáři a pro sůl), do Uher, Rakous, na Moravu a.t.d., mnohý často přišel bez povozu, pouze s bičem v ruce, ale s plným opaskem peněz, jiný zase ožebračený, třeba postrkem.
Bývalo přísloví: „Ten, kdo vozí sůl a židy, ten nevyjde nikdá z bídy“. Zdraví silní mladíci do odvodu a staří vojáci, dobří chovatelé koní, jezdili daleko do krajů známých z vojny, zato slabší, nevojáci, ale lepší polní hospodáři, nepouštěli se daleko. V té době vzmáhal se velmi chov koní a pěstování obilí, následovaly trhy (jarmarky) v okresních městech.

Nejvíce užívanou obuví v Hrabové byly „cukle“. Byly to dřeváky obité koží ze starých holínek, nebo silným plátnem. Zhotoveny byly z lehkého dřeva vrbového nebo lípového a dělal je každý kluk. Ale zvlášť vkusně uměli dřeváky dělat vyhlášení „cukláři“ za 8 krejcarů, ale i za 2 šestáky (40 hal.). V zimě do cuklí bylo třeba silné punčochy nebo z vlny ručně pletené ponožky. Kromě do kostela, chodilo se všude po dědině v cuklích až do let 90. minulého století. I hameráci (hutníci) v kožených zástěrách chodili do práce do Vítkovic v cuklích, aby boty nepropálili. Havíři museli mít boty, ale cestou do práce a zpět, nosili je na rameni, aby se nesedřely.

Po r. 1875 nastávala doba těžkého úpadku lidu zemědělského. Průmysl na Ostravsku začínal se rychle rozvíjet a platil dělníkům víc, než mohl platit rolník, neboť současně nastala soutěž americkým obilím, ceny klesly za 5 roků o 50% na 16 Kč za pšenici, 12 Kč za réž, 5 Kč za oves, vše za 1 kg. Zdravá čeleď obého pohlaví odcházela „do roboty“ k průmyslu a ku stavbám do měst. Pacholek měl u sedláka měsíčně 6-8 zl., (arci s celým zaopatřením), u průmyslu dostal denně 1 zl – 1,5 zl. a pracoval „od šesté do šesté“ a byl pánem svého volného času. Děvečka obdržela měsíčně 4 až 5 zl. mimo malé přídavky, ale „v robotě“ vydělala 70 – 80 K, a měla neděle volné.

Dělnictvo začalo se i lépe stravovat než u sedláků. Ký div, že i selští chasníci utíkali do roboty, a děvuchy selské rády se provdávaly za dělníky, aby se práci selské vyhnuly. Při hospodářství pracovaly povětšině děti a lidé staří a ti, které průmysl nemohl potřebovat.

Ještě štěstí tam, kde hospodář nebyl alkoholik. Tehdy rozmohlo se silně opilství, „kořalečný mor“, který ujídal z výdělku jak rolníkovi tak dělníkovi, takže velikost výdělku neměla vlivu na blahobyt rodiny. Naopak ti, kdo větší výdělky měli, rolníci z povoznictví, dělníci v hutích a továrnách, ještě spíše upadali do dluhů a množily se exekuční podeje selských i chalupnických usedlostí. Kupovali je přistěhovalci ze vzdálenějších okresů, kde selské obyvatelstvo zůstávalo dosud střídmějším a nepoznalo zvětšených životních potřeb.

Mnozí z těch přistěhovalých opět za krátkou dobu upadali a na jich místa přišli jiní. Tak Míčkův statek č. 54 dostal J. Ulčák ze Staré Vsi, Frant. Adámek na čís. 55 po Břenkovi, který přišel z Morávky r. 1890. Míček Teofil i Antonín na čís. 46 přišli ze Švrkla, Josef Kudělka na čís. 45 přišel ze Svinova, Kaloč na čís. 44 přišel z Vratimova, Černý na bývalé fojtství č. 36 přišel z Přívoza, kde stojí Františkova Jáma, Lička na č. 38 po domácím Ličkovi ze Zábřehu, grunt Mutinův řečený „Mutinečkův“ č. 31 se rozprodal. Kroček na čís. 28 s bratrem Janem na oddělenou usedlost přišli z Řepišť. Petr na čís. 23 z Velkých Kunčic nad Ostravicí. Statek č. 21 vedle hospody Turadlovy vyměnil od r. 1855 do r. 1907 šest majitelů, poslední je Al. Olšák z Velkých Kunčic. Na sousedním statku č. 19 je od r. 1900 také už od r. 1900 pátý majitel, Mojžíšek ze Sedlišť. Další statek č. 18, po několik prodejích se rozdrobil, poslední majitel Ar. Malinovský ze Žabna a Slíva na č. 17 pochází z Rakovce. Z toho je vidět, jak málo tu zůstalo rodů. Je štěstím, že nenastěhovali se sem rolníci jiných národností a česká obec neutrpěla.

Obrat k lepšímu nastal po r. 1800, kdy někteří paskovští a také domácí rolníci začali houževnatě zlepšovati své pozemky, lepší orbou, návozem popela a hnojiv z Vítkovic, užívali lepšího nářadí, kupovali nové stroje, lepší osivo, lépe krmili dobytek. Tohoto příkladu chopili se i ostatní. Velké grunty byly rozděleny mezi vícero dětí nebo z části odprodány a vznikly nové usedlosti.

Zasahovala zde činnost Hospodářské Jednoty pro Severovýchodní Moravu v Místku u tamní zimní hospodářské školy, jejíž ředitel Alois Žert docházel sem konati první odborné hospodářské přednášky na pozvání už vzpomenutého nadučitele Fr. Bartoníka z Kokor u Přerova, který svou neobyčejnou pracovitostí získal si o pokrok obce po stránce hospodářské i kulturní zásluh nehynoucích. Jeho pomocníkem a vykonavatelem i nejobtížnějších úkolů byl současný starosta obce Ludvík Staněk, rolník na č. 35, tam z Vítkovic přistěhovaný. Oba založili „Čtenářský spolek“, který pořádal schůze hospodářské a vlastenecky vzdělávací.

Od r. 1894 do r 1899 bylo vysázeno 4.300 společně objednávaných ovocných stromů a obec poskytla až 30% kupní ceny. Škola vzorná, v níž kázeň vládla, vštěpovala dětem lásku k vlasti a zemědělství, zvláště ovocnictví a zelinářství. Děti ve vzorné školní zahradě učily se, a také uměly zařizovati zahrádky, krašliti je květinami, pěstovati zeleninu, ošetřovati a hájit ovocný strom. Škola usilovně potírala alkoholismus, bylo to semeniště čistoty a přísný strážce mravnosti. Žáci z obecné školy z Hrabové byli na odborné školy měšťanské rádi přijímáni.

Časté přednášky pro dospělé i v zahradách, kurzy prvních zemědělských inspektorů mor. zemědělských rad (1899-1903), výstavky plodin ve škole o prázdninách, návštěvy výstav v okolí, zájezdy do pokročilých obcí na Hané, návštěva závěrečných zkoušek na hospodářské škole v Místku (prvním absolventem byl Fr. Lička, č. 30), dále usilovná práce mladých nastupujících hospodářů, jakož i vespolná činnost vzdělávací dospívající mládeže ve spolku „Omladina“, nadšená propagace hesla „svůj k svému“ za součinnosti a vedení dobrých učitelů, to byly cesty, jimiž pomalu kráčel pokrok lidu zemědělského a současně všeho obyvatelstva ve všech oborech, což také zachránilo a očistilo obec od náporu „Schulfereinu“ v letech 1905 – 1911.

Od r. 1898 se pracovalo na utvoření „Vodního družstva“, aby mohly býti odvodněny vesměs mokré pozemky „Na břehách“, rybníkách a „Slíně“. Roku 1908 bylo provedeno zaměřování. Pro odpor několika jednotlivců, hlavně pro odpor velkostatku, který až z nařízení ministerstva orby ve Vídni volal zde svoje „znalce“ až z Rakous, odvolávaje se na to, že drenážní voda ze selských pozemků by škodil pánským rybníkům.

Meliorace byla provedena teprve r. 1923 – 26. Odvodnilo se kol 460 ha nákladem přes 3 mil. Kč. Už před válkou bylo v Hrabové docilováno nadprůměrných sklizní obilí i okopanin. Úhor zmizel již po roce 1890. Také rostla řepa dovedných rolníků – zelinářů.

Doba válečná 1914 – 1918 jako všude jinde, uvrhla zemědělství hodně zpět a vyvolala následkem „státního obhospodařování“ mnoho předsudků a nevraživosti u lidu odkázaného na veřejné zásobování oproti rolnictvu.

Všechny polní plodiny z krmiva byly tím okamžikem, kdy byly odděleny od země, zabaveny ve prospěch státu. Úřady politické zjistily množství sklizně, vypočetly určitou část sklizně dle předepsaných dávek pro rodinu a skutečné zaměstnance rolníkovy, potom pro osev a dobytek také v evidenci vedený a celý přebytek musel býti odvedený subkomisionáři, čili rekvírován za stanovené maximální ceny. Tyto ceny byly tak nízké, že nebylo možno vzhledem k zdražení jiných potřeb v hospodářství vystačiti.

Pud sebezachování nutil přes nebezpečí těžkých pokut ztajovati (na nepřístupných místech uschovávati) částky zásob, aby i s uspořených z ponechaných dávek bylo co potajmu prodati.

Ovšem byli to často lidé ne právě hladovějící, co kupovali a přepláceli, ale také šířili nenávist k rolnictvu.
Dávky na lístky byly malé, zvláště pro těžce pracující, a každý by si rád přikoupil, kdyby bylo co. Lidé ve městech nevěděli, že i rolníci mají dávky odpočítané a z odvedeného zbožím dostávají ceny podvýrobní, a šířili v novinách nenávist k rolnictvu s příhanou „keťasů“, kterou však bylo nutno hledati v jiných společenstvech. Je pravda, že našly se i u rolnictva ojedinělé případy nečestné ziskuchtivosti, ale takové náběhy byly v Hrabové velmi řídké a bez ohledu potírány správou obce.

Soudnictví

Když převzal panství Paskovské hrabě Vintíř Stolberg v r. 1880, dal všechny staré listiny a knihy, které se nacházely na paskovském zámku, spálit. Jen Urbář ve dvou exemplářích se zachoval. Na louce za zámkem přehraboval čeledín hořící hromadu.

U ohně nescházelo množství diváků a hlavně kluků z celého Paskova, kteří, jak mohli, méně ohořelé knížky si odnášeli. Obchodník Novák z Paskova uviděl jednoho chlapce s knížkou, koupil ji od něho za několik bombonů, a balil pak do jednotlivých listů různé zboží. Jeden takový list dostal se náhodou do ruky učiteli Benešovi v Paskově a ten koupil zbytek knihy od Nováka. Byly to staré soudní zápisy z doby, kdy Paskov jako město měl právo soudu (po městu Brušperku).

Beneš jest nyní řídícím učitelem v Nové Vsi. Profesor Adamus, kronikář města Mor. Ostravy vypsal z této knihy pro obecní kroniku hrabovskou následující zápisy o sporech Hrabovanů.

Léta páně 1636 v sobotu po sv. Prokopu v městě Paskově za poručením vrchnosti a u přítomnosti ouřadu paskovského stalo se porovnávání mezi Janem, mlynářem hrabovským a Jiříkem Závackým z Malé Hrabůvky o nějakou škodu, která se Janovi mlynářovi od téhož Jiříka Závackého ve mlýně Hrabovském skrze neopatrnost od ohně stala. Dáni na přátelské porovnání. Jan mlynář dožádal se Václava Slámu a Václava Bosáka, Jiří Závacký však Jakuba Míčka a Jana Dvorského z dědiny Malé Hrabůvky. Za takovou škodu byl povinen Jiří Závacký 6 rýnských počtu slezského oddati k rukám Janovi mlynáři, a to na den sv. Jakuba nejprv příštího 2 rýnské, na sv. Václava téhož roku 2 rýnské a na Vánoce příští 2 rýnské. Odpros mezi sebou učinili a útraty vespol zaplatiti mají. Od zasednutí práva 1 široký zlatý obě strany odložiti mají. Jan mlynář ručil: Václavem Bosákem a Václavem Slámou, Jiřík Závacký ručil: Jakubem Míčkem a Janem Dvorským pod pokutou 20 širokých groší českých z polovice na vrchnost a z polovice na obec. ( Str. 14-15).

Výpověď, která se stala od práva a porovnání mezi úřadem malohrabovským a Tomanem z Velké Hrabové.
Léta Páně 1637 v sobotu den památky Na nebevzetí panny Marie za poručením vrchnosti při přítomnosti úplného ouřadu městečka Paskova v té při, která se stala mezi ouřadem malohrabovským i na místě sirotkův a nápadníkův jakožto žalobníkův strany jednej a Tomanem z Velké Hrabové jakožto odpovědníkem strany druhé, a to taková, tak jakož jsou tenž ouřad malohrabovecký i s nápadníky na téhož Tomana se natahovali po nebožtíku Janu Maštálku, kterýžto měl dluh na nebožtíka Pulcu (Pulczu) na gruntě Macka Dluhého z Velké Hrabové, a po něm to míti chtěli, že takové peníze jsou byly na právo hrabovské ne věčné sumu položené léta 1623 za purkmistra Tomana Vankova. I poněvadž se nápadníci na takové peníze natahovali a vzíti jich chtěli na věčnú sumu, a ten Toman jim v tom odklad činil a s práva jim jich  ten čas neoddal, potomně když polský lid přitáhl roku 1624, tehdy že takové peníze sumy věčné6 rýnských jsou vztali a takže skrzeva túž příčinu nahoře psanú, že takové peníze od téhož Tomana zadržané byly, že by od téhož Tomana nápadníkem 3 rýnské dobré mince a 3 rýnské zase běžné oddal to do Václava nejprve příštího roku tohoto, že by se vyplnilo těch 6 rýnských, jak nahoře psáno jest. Co se pak outrat dotyč, které ouřad malohrabovecký 2 rýnské 27 groší s nápadníky pod té sepsání svého pokázaly v spisu, že by Toman na takové outraty dva díly dal, spravily a ihned oddaly za příčinu tu, poněvadž mezi sebou tíž nápadníci takovou nesnáz učinili a takové peníze že zapověděné byly a na právě se zdržovaly, že poté od polského lidu vzaty byly. Tato vina se na ně ukládá, že těch outrat i grošem jsou povinny ouřadu od zasednutí práva po dvakráte podle uvažení práva.

Kdež žádosti tomu všemu učiněny, jak se svrchu i dole píše rukojmí jsou postavili: Toman postavil Václava slámu a Martina Radlinského, sousedy Paskovské a druhá strana postavili: Václava Janské a Adama Matějova, též sousedy paskovské pod pokutú 20 širokých groší českých.

Kdyby jedna i druhá strana tomu zadosti neučinily, polovici na vrchnost a polovici na obec paskovskou. Kež taková porovnání pro budoucí paměť do těchto knih právních vepsáno jest, Jehož datum a dne ut supra. (str.23-27).

Léta páně 1632 den sv. Řehoře byl svědkem z Malé Hrabové Jan Vojna ve při mezi Jiříkem fojtem malohrabovským, a Václavem, kovářem z Malé Hrabůvky. Vedle toho byl svědkem Matúš Pešátek z Hrabůvky a Mika Figárek. (strana 29-31).

Porovnání mezi Jiříkem Myslivcem z Paskova a Jiříkem Piskořem z Velké Hrabové, které se stalo 5. Decembris 1639.

Léta Páně 1639 v pondělí před sv. Mikolášem v Paskově stalo se přátelské a dobrovolné porovnání mezi Jiříkem Myslivcem, sousedem paskovským jakožto žalobníkem a Jiříkem Piskořem z Velké Hrabové jakožto odporníkem u přítomného rytíře Krištofa Lubovského z Lubovic a Šimona Kováře, purkmistra paskovského, Jiříka Dedka, fojta paskovského, Václava Bosáka, ze staršího Jiříka Čaple, souseda paskovského, Tomáše Borovca, Mikuláše Koválčíka, Jakuba Šustka, všeci z Velké Hrabové přátel vyžádáni.

Obsah: Myslivec žaloval Piskoře pro peníze, které si byl půjčil Piskoř od matky Myslivcovy, a po její smrti je vrátiti nechtěl.

Peněz bylo 21 rýnských slezských a ty uvolil se Piskoř dáti na tři termíny: Na Vánoce příští 12 rýnských, na sv. Jiří 5 rýnských, na sv. Václava příští rok 1640 4 rýnské. O tom učinili vzájemný odpros. Zaručili, že se stane: Jiřík Piskoř rukojmími: Tomáš Borovec a Jakub Šustek, Jiřík Myslivec: Václav Bosák a Jiřík Čapla, sousedé paskovští pod pokutou 50 groší širokých českých, polovice na vrchnost a polovici na obec paskovskou. Útraty se uvolily jedna i druhá strana spravovati.

Lét páně 1644 dne 25. měsíce máje stalo se porovnání mezi Pavlem synem Jiříka Piskoře z Velké Hrabové skrze pomocného člověka před právem paskovským na Václava, syna Václava Záviského z městečka Paskova, že by jemu nějaké peníze v pondělí minulé, které budouc na páleném u Davida (poznámka: dle všeho žid) a budouc velmi opilý, že žádal toho Davida jakožto hospodáře, aby jej ven, poněvadž na hlavu velmi obtížený truňkem byl, vyvedl. Kdež ten David tak učinil a v zahrádce na chládku na třískách položil, v malé chvíli že tenž Václav, syn téhož Záviského za ním do týž zahrádky bez vědomosti toho hospodáře šel a tam se podle téhož Pavla, syna Piskořova byl se položil, takže v té malé chvíli, kdy Pavel k sobě přišel, vzkřikl, že jemu peníze zhynuly a tenž syn Záviského také pravil, že jemu také zhynuly.

Porovnáni mezi Jakubem Šustkem a Ondrou Lepařem z Hrabové stran pobraných a zakopaných šatův Ondrovi Bednářovi. Léta Páně 1643 dne 14. Octobris v městečku Paskově z poručením urozeného a statečného rytíře Jana Lipovského z Lipova úředníka panství paskovského a žabeňského při zasednutí tří práv městečka Paskova, z Velké Hrabové a z Nové Bělé. Jakub Šustek zvedl žalobu na Ondru Bednáře, že by jemu šaty na folvarku panským, které sobě Ondra Bednář před zlými lidmi schoval, skořistali. A poněvadž předtím Ondrou Bednářem v té příčině zapřel, a že tam ani v tá místa nešel, a Ondra s kterým tam Jakub Šustek jedním svědkem jménem Matějem Vlčkem z Hrabové mimo to místo šel. Sám Jakub Šustek před právem se přiznal a budouce se Šustkem, svědek oznámil: „Tam jest něco zakopaného!“ Šustek se ohlásil: „Pro mne to může zhniti!“ a potomně se takové šaty ztratily. V té věci se Jakub Šustek sám křivd činí. Jakub Šustek sám proti sobě to mluví, že Ondra Lepař v ten den k němu chodil, kdy ty šaty podhozeny byly. Kdež Ondra na to svědky má, že ten den a tak se v tom Šustek vinen dává. Kdež my svrchupsané práva po vyslyšení jedné i druhé strany, tuto vejpověď mezi nimi činíme: „Poněvadž Jakub Šustek před právem nejednostně řeči šel, tak svých vlastních slov sám sobě vinného učinil. Kdež my práva tuto výpověď mezi nimi činíme, že tenž Jakub Šustek pokuty deset kop šindel na kostel hrabovský vystaviti má a odpros dostatečný na Ondru Bednáři učiniti a Ondra Bednář má mu to odpustuti a viceji toho, jak jemu, tak dítkám jeho nespomínati a v míře a pokoji mezi sebu aby zůstávali. Rukojmě postavili: Jakub Šustek postavil za sebe Jiříka Volného, Jiříka Piskoře, Václava Kováře a Klimka Rejnocha. Ondra Bednář nastavil: Jakuba Žabenského, Václava Šustka, Martina Radliského a Jana Míčka a to pod pokutou deset kop českých groší na vrchnost polovici a na obec hrabovskou polovici, kdyby toho všeho nedodrželi, co se v této výpovědi praví. Co se panské pokuty dotýče, ta v panské moci zůstává. Stalo se léta a dne svrchu psaného. Jan Lipovský. (str. 70-72).

Porovnání mezi Mikulášem Prachařem a Václavem, synem +fojta velkohrabovského r. 1662, 18. 10. v přítomnosti paskovského purkmistra Martina mladého Bosáka, fojta Jana Rašky, starších Jury Žačka, Martina Bosáka, Mikuláše Labra a Štěpána Havlasa, písaře a rektora paskovského.

Mikuláš Prachař ublížil švakru svému na poctivosti “budúc při truňku“, ale nemohl to potom prokázati. Porovnali se takto: 1.učinil odpros, 2.zaplatil útraty pře právě vzniklé. Uručil Mikuláš Prachař Mikulášem Labrem, Václav, švagr jeho: Jurou Žačkem pod propadkem 2 širokých groší českých, ½ na obec, ½ na vrchnost (str.101-102).

Porovnání mezi Janem Borovcem a Václavem Janšú z Velké Hrabové stran výměnku r. 1671. 12. 6. v Paskově. Porovnali se: Jan Borovec ukoupil kousek země od gruntu Václava Janše. Na tom kousku má právo Jan Borovec postaviti si světničku svým nákladem. Janša uvolil se svésti dříví na tu světničku, když si je Borovec koupí, nemá dál pro to dřevo jezditi než do 1 míle. Dále má Borovec právo překliditi si chlívek buď celý neb rozebrati a postaviti u své schalúpky, chlívek má právo si přikrýti atd. Poplatek: 5 širokých českých groší, ½ na obec, ½ na vrchnost.

Porovnání mezi Janem Břehovským a Annou, vdovou po + Janu Martínkovi z Velké Hrabové r. 1666 20.7. v Paskově na rozkaz purkrabího. Jan Břehův půjčil od Anny roku 1658 krávu a slíbil ji, že jí od té krávy uchová z telete krávu. Nyní ale odpírá vychovanou krávu vydati. Jan se bránil, že ta kráva, kterou najal, nebyla u něho celý rok, že chybělo ještě 14 nedělí a odchovanou krávu že předržel pouze o 13 neděl. Rozhodnutí, že mu těch 13 neděl nahrazuje oněch 14. Zaručil Jan Břehový: Václavem Slámou a Matúše Dedkem z Paskova pod propadkem 10kop českých groší, polovici na obec paskovskou a polovici na vrchnost, by si toho ve zlém nevzpomínali. Stalo se v přítomnosti paskovského fojta Martina Bosáka, burmistra Jiříka Žačka (str. 88-89).

Roku 1681 v květnu vychodilo paskovské právo do dědiny Velké Hrabové, aby učinilo porovnání mezi Matějem Mutinou a Matějem Piskořem stran gruntu. Matěj Mutina ukoupil grunt po svém otci, ale opět jej prodal. Pan purkrabí naléhal na Matěje Piskoře, aby se oženil a grunt sobě ukoupil (dále chybí).

Porovnání 6. 3. 1683: – Porovnal se Jura Šustek a Jan, syn „kovala“ paskovského. V krčmě si vynadali, potom se dali „do bitvy“ a tahali se za vlasy. Porovnali se a určili: Jura Šustek, syn Tomáše Šustka z Velké Hrabové ručil Jiříkem Žačkem, Jan uručil Tomášem, krčmářem a Jakubem Lyskem, paskovským šafářem, pod propadkem 10 širokých českých groší, půl na obec, půl na vrchnost.

Náboženství a církev

Z nejstarších dějin náboženských a církevních v Hrabové známy jsou jen úryvky (viz zápisy v části „Z dějin obce“). Teprve od r. 1780 zachovaly se přesnější zprávy. V r. 1781 postavena byla pro Velkou i Malou Hrabovou farní budova, jež byla nejstarší zděnou budovou v obci a zároveň i budovou školní. Stalo se tak z nařízení krajského úřadu v Novém Jičíně erekční listinou z r. 1780, když byla oběma obcemi složena suma, fojt velkohrabovský, burmistr Jakub Budín, Venzel Martiňák a Venzel Žáček, úředný. Deputírovaní místo celé obce dále: Jan Mutina a Jura Herolt.

Za malou Hrabovou: Jan Choleva, fojt malohrabovecký, burmistr Antonín Nováček, Jan Fikarek, Jan Krejczy, Jan Havránek. Deputírovaní: Za vrchnost podepsán hrabě z Mitrovic. Zajímavé jest, že oba představení měli stejná jména a titulovali se vedle starého „fojta“ (německy se psalo „Richter“) už i burmistry.Listina je ovšem německá.

Kostel si postavili staří Hrabovjané ze dřeva, ale postavili tak důkladně, že stojí posud jako vzácná památka umění stavitelského ze dřeva z klasických dob českých. Byl zajisté dobře udržován. Svědčí to o pořádku osadníků a o poměrně klidných dobách. Nevíme, kdy byl kostel postaven a byl-li to původní kostel farní, jak by se mohlo věřit dle zmínky v listu biskupa St. Pavlovského Stiboru Syrakovskému, nejvyššímu písař markrabství moravského na Staré Vsi, majiteli Paskova r. 1580.

Je prokázáno, že zvonice (věž) byla postavena hodně později, současně s pavlačí. Vyskytly se také u některých badatelů domněnky, že kostel postavili Čeští Bratři, neboť na Fulnecku byl silný sbor a Komenský tu byl na blízku, ale není o tom dokladů. Sloh a způsob stavby původního kostela by nasvědčovalo době Karla IV, otce vlasti, ale také počátku 16. století. Přístavba věže a pavlače není tak důsledně a jemně provedena a je možné, že pouze tato věž byla přenesena z Metylovic, jak se o tom mezi lidem povídá, že celý kostel byl přenesen. Není o tom dokladů a při důkladných prohlídkách stavitelských odborníků při pronikavých opravách v r. 1898, 1924 a 1931, nebylo ani na základech, ani vazbě stěn ani n vazbě krovů, shledáno stop po nějaké přestavbě. Všichni prohlásili, že se jedná o stavbu původní. Na průčelní stěně po pravé straně hlavního vchodu je gotický nápis: „Jura Choleva zesnul v Pánu třetí neděli postní Léta Páně tohoto 1564“. To už musela zvonice státi. Starší zvon (velký) je ulit teprve roku 1660 z velmi cenného materiálu a nese tento latinkou vylitý německý nápis: „Diese Gloke Steine erbare Gemeinde Hrabová u. Hrabuvka diessen lasen zu Gottesehren 1660. Jan Borovec Burmister, Matěj Travovský, Adam Lobati, Martin Lutzina, Pavel Nemetz, Burmister Jakob Vogt v Hrabuvce. Hans Knault hat mich gegesen Tropau“. Volný překlad: Tento zvon dala ulíti ctěná obec Hrabová a Hrabůvka ke cti Boží r. 1660. Ulil mě Hans Krault v Opavě.

K tomu třeba úvahy: Zvonář byl Němec a kdoví jaký dostal rukopis a proto česká jména obecních reprezentantů zkomolil. „Trávovský“ byl asi Trávnický. Ještě donedávna se říkalo jednomu rodu Mutinů: „Trávnický“. A „Lobati“ byl jistě zkrácený a poněmčený Chlupatý. Konečně „Lutzina“ byl jeden z domácích Mutinů.

Druhý zvon byl menší, méněcenný a byl zrekvírován „k válečným účelům“ v r. 1916 a je nahražen novým z r. 1921 a nese jména všech padlých a zemřelých vojínů ve světové válce. Až do r. 1898 byl vnitřek kostela jen vápnem bílen. Téhož roku byl celý kostel zásluhou starosty Ludvíka Staňka a velké obětavosti občanů pronikavě opraven a vnitřek po vytmelení natřen olejovou barvou dřevovou. Další pronikavá oprava provedena byla v r. 1930-31, nákladem asi 48 tis.Kč to na účet obce katolické, což řídil kostelní výbor. Okolo r. 1900 zamýšlely obě obce jako farnost postaviti nový kostel „Na břehách“ u bělské silnice, k čemuž byl také záměnou získán pozemek od rolníka A. Mička. Ale obce se nedohodly, Hrabůvka si postavila kostel sama a obec Hrabová jí povolila odfaření bez náhrady – což znamená neprospěch a zatížení jak politické, tak katolické náboženské obce hrabovské. Odfaření stalo se 1. 1. 1911. Pozemky „farského obročí“ patří dodnes faře paskovské, kam byla Hrabová i s Hrabůvkou až do r. 1780 přifařena, ale není známo, nebylo – li přifaření k Paskovu provedeno v pozdější době a majetek tam připsán. Arciť kostel se jmenoval „filiální“ a fara „kaplanka“. Nejsou známy okolnosti, jež vedly k založení fary v Hrabové r. 1780, a proč nebylo také „obročí“ přifařeno k nové faře v Hrabové. Věstník archivu musea ostravského kraje ročník I. číslo 1. 1926 uvádí v článku „Z ostravského muzea“: Z obrazů originálů… jsou to celá kolekce dřevěných kostelů od Jana Klevara, z nichž je 9 olejových a 1 akvarel. Jsou to kostely v Hrušově, Hrabové (tento jest ještě jednou nakreslen úhlem od Cerhy)….Na str. 25 píše se v článku „K dějinám Židů v Mor. Ostravě“: Roku 1748 (9. srpna). Popis města je tak důkladný, že uvádí jménem všechny držitele domů, nejen v městě, ale i na předměstích u Hrabovské a u Přívozské brány.

 

Fotografie kostela jsou: V díle „Český lid VIII. 1899 a: Světozor“ 1898 str. 540.

Řehoř Volný píše ve svém spise „Kirchliche Topografie“ vydaném r. 1859 v díle „Olomoucké arcibiskupství“ ve III svazku „Děkanství místecké“ následující: Velká Hrabová (místní duchovní správa). Tato vesnice, k níž je přifařen ¾ hodiny vzdálená vesnice Malá Hrabová, leží na cestě do Ostravy a na levém břehu řeky Ostravice, 1,5 míle od Místku. V obci jest působení pohodlné. Počet duší jest: 968 katolíků moravské řeči, 8 židů, dětí školou povinných asi 190. Školní budově bylo přistavěno jedno patro r. 1838.

Patronát: Náboženský fond. Obec přísluší k okresnímu úřadu, četnické stanici a poště do Mor. Ostravy. Starý dřevěný kostel, zasvěcený Panně Marii a mučednici Kateřině, pocházející dle stavby asi z 16 století, udržel se až dosud. Jest na venkovních stěnách obložen šindelem, jest 8 st. dlouhý a 4 st. 2 min. široký, cihlami vydlážděný. Má 2 oltáře, (boční jest zasvěcen sv. Janu Babtistovi). Také chór s malými varhanami, věž (se 2 zvony o váze 5 a 7 centů v r. 1660 ulitými), jakož i sakristie jest dřevěná, a na dřevěných trámech u věže pozorujme letopočet 1596 s poznámkou, že tehdy Vogt Niklas zemřel. Do kostela vedou 2 vchody a na malé věžce jest 1 zvon o váze 1 centu. Kostel stojí u vesnice na hřbitově. V r. 1809 odeslal 1 Mk. 15 Lth. stříbra a obdržel od šlechetného dobrodince hraběte Filipa ze Saint- Genois od r. 1820 4 nová bohoslužebná roucha a mimo jiných kostelních potřeb a od jiných zámožných lidí 6 cínových svícnů, 2 korouhve a jiné. Kromě toho nemá žádného jmění.

Duchovní správce měl platu kolem r. 1808 od obcí 20 fl. a od paskovského faráře, který zdejší farní pozemky užíval, 15 fl., přebytek kongruy a náboženského fondu a má 1 zahrádku o výměře ¼ měřice. Obytné stavení obdrželo na náklad patrona v r. 1833 1. patro.

Dějiny

Vesnice Hrabová byla založena asi kolem r. 1250 olomouckým arcibiskupem Bruno, ale stála jistě před r. 1297. Fara se výslovně připomíná teprve v r. 1580, kdy tehdejší majitel panství tohoto Stibor Syrakovský z Pěrkova, biskupa Stanislava II. o katolického kněze žádal a tento o to se starati přislíbil. Toto znamená také tehdejší rozhárané poměry. V r. 1597 byl skutečně zde nekatolický kazatel, následkem čehož tentýž biskup výše jmenovanému majiteli panství psal, že něco takového trpěti nesmí, vetřelce že má zahnati a kdyby žádného řádného kněze nebylo, raději duchovní správu dáti obstarávati Starou Vsi. Jestli onen „farář“ Vojtěch, který v r. 1615 ustanoven byl katolík nebo nekatolík byl, nedá se s jistotou určiti.

Kdo se po r. 1620 ujal farnosti a farníky zpět na víru katolickou obracel, se neví. Dne 1. 3. 1632 podává zprávu mor. ostravský děkan Mathisius konsistoři, že v jeho děkanství jsou dvě fary: Paskov (s filiálkou ve Velké Hrabové) a Bělá s jejich do církve se vrátivšími farníky neobsazeny, on že čas od času, aby je při víře udržel, dal sloužiti služby boží řeholníkem z Ratiboře, kterýžto se však nyní vrátil do kláštera a on, děkan, musí nyní vzhledem k blížícím se Velikonocím přijati kaplana, který by se o obě farnosti staral, kdyby ho konzistoř ustanovila.

V květnu r. 1633 byl pro Hrabovou s filiálkou Paskov a přináležející Starou Bělou ustanoven Martin Fulkowius (od Juvestitur), ale již za něho nebo brzy potom bylo sídlo fary přeloženo do Paskova a od té doby zůstala Hrabová při posledním jako dcera až do r. 1780, kdy nákladem náboženského fondu zřízena byla místní duchovní správa, jejíž později dožadované stálé trvání v r. 1791 pro budoucí časy bylo zajištěno. Kolem r. 1672 měl dřevěný kostel jen jeden oltář, 1 stříbrný pozlacený kalich, 3 mešní roucha a 3 zvony. Byla zde ještě 1 farní budova, k níž náležela 1 farní zahrada a 1 lán polností (od paskovského faráře užívané). Teprve r. 1802 byl zdejší farní domek (asi stará farní budova) prodán a 1 kus orného pole za 1 rovnocenný vyměněn.

Duchovní správci: r. 1780, 18. 4. stal se prvním lokálním kaplanem Velké Hrabové dp. Josef Quinta, narozen v Rožnově, zemřel 2. 4. 1791 v Hrabové, pochován u kostela v Hrabové. Přišel z Paskova, kde byl kaplanem.

Dp. Adam Sýkora, stal se administrátorem v Hrabové od r. 1791-19.4. do 15.3. 1792. Dp. Jan Juřina, stal se druhým místním kaplanem r. 1792-15.3. Narodil se v Rychalticích, zemřel 22.3. 1799 v Hrabové, pochován u kostela v Hrabové. Jan Müller, t.č. kaplan v Mor. Ostravě stal se administrátorem 11.3. 1799. 15.6. 1799 byl ustanoven místním kaplanem v Hrabové, kde jako třetí lokální kaplan zemřel 9. 1. 1804 a u kostela vedle dp. Jana Juřiny pochován. Narozen v Litovli.

Dp. Ignác Lubosvarský, t. č. kooperátor ve Staré Bělé, byl administrátorem fary od 19. 2. do 4. 6. 1804.

Dp. Antonín Kazimír Kumpert, z diecese Královo-Hradecké, přišel jako čtvrtý kaplan 4. 6. 1804 z okresu Novobydžovského. Přeložen byl v září 1807 do Parčovic.

Dp. Václav Palla, narozený v Kroměříži, byl dosazen za duchovního správce v r. 1808 a působil v Hrabové do r. 1811.

Dp. Cyril Haluska, biskupský kooperátor v Kládku, pensionovaný v červnu 1816, byl duchovním správcem od 21. 2. 1811 do r. 1816.

Dp. Simon Kraus, stal se administrátorem až do října 1816.

Dp. Michal Fuchs, narozený v Samoliškách, byl ustaven duchovním správcem 12. 10. 1816 a zůstal jim do 18. 8. 1823.

Dp. Antonín Špaček, narozený v Brušperku, byl ustanoven místním duchovním správcem 5. 10. 1823 a odešel na odpočinek r. 1826. Bydlel v Hrabové.

Dp. František Král, paskovský kooperátor, byl administrátorem od r. 1826 do r. 1830. Do června 1834 byl administrátorem dp. Jiří Kromajer.

Dp. František Šafář, narozený v Dubicku, předtím kooperátorem v Braun-Oelhütten, ustanoven byl duchovním správcem 7. 6. 1834, jenž r. 1861 odešel na odpočinek. Zemřel 20. 4. 1884. Pochován v Hrabové u kostela.

Dp. Vincenc Polák byl ustanoven 1861, zemřel r. 1867.

Dp. Ignác Žitný, rodák z Těšetic u Olomouce, stal se duchovním správcem r. 1867. Řídil duchovní správu do r. 1878. Odešel do svého rodiště na trvalý odpočinek, kde r. 1906 zemřel.

Dp. Ignác Kocvrlich, byl ustanoven r. 1879. Narodil se r. 1844 v Cholině u Litovle. Byl předtím kooperátorem v Kozlovicích u Frenštátu. Od r. 1896 působili v Hrabové dva kněží. 1896 přišel do Hrabové osobní kooperátor dp. Josef Vepřek, narozen r. 1867 v Rovensku. R. 1897 odešel dp. Ignác Kocvrlich na trvalý odpočinek do Frýdku, kde r. 1901 zemřel. Pochován v Hrabové v hrobě dp. Františka Šafáře.

Dp. František Vepřek byl administrátorem od r. 1897 do r. 1898.

Dp. Vojtěch Růžička, nar. R. 1855 v Krásně n. B., nastoupil r. 1898 jako farář. Odešel na trvalý odpočinek do Paskova r. 1904. Zemřel ve Vídni r. 1929.

Dp. Alois Bartoník, stal se administrátorem do r. 1904. Zůstal pak kooperátorem až do r. 1906, kdy přesazen do Brodku u Nezamyslic, jako kaplan. Žije dosud v Bystřici pod Hostýnem. Mimo dp. Aloise Bartoníka poslán byl do Hrabové z Bránek dp. Alois Bayer, rodák z Rožnova, od r. 1902 až do r. 1905, kdy odešel do Slatiny u Bílovce. Zemřel r. 1927 jako farář Videčský. Pochován v Rožnově.

Dp. Antonín Mohapl, byl farářem od r. 1905 do r. 1912. Za tohoto byl kooperátorem v Hrabové dp. Theodor Graca, od r. 1906 do r. 1907, kdy odešel za faráře do Liptáně. Od r. 1907 do r. 1908 byl kooperátorem dp. Emanuel Škrobánek, který odešel za kaplana do Janova. Nástupcem jeho stal se dp. Alois Viceník, od r. 1908, kdy přesazen jako kaplan do Lipníka n. B. Nyní jest farářem v Klášterci na sev. Moravě.

Od r. 1908 do r. 1909 byl kaplanem v Hrabové dp. Richard Němčák, narozen 1884 v Pěnčíně u Laškova. Od ledna 1909 května 1912 stal se kooperátorem dp. Josef Herodek, t. č. kooperátor v Litenčicích u Zdounek. V květnu 1912 stal se kooperátorem ve Valašských Kloboucích a v r. 1916 farářem na Rusově. Nyní jest farářem v Prakšicích u Uherského Brodu.

Dp. Josef Řezáč, investován na faru v Hrabové, co kaplan z Valašských Klobouk, narozen r. 1873 ve Vrchoslavicích u Kojetína. Odešel v červnu 1931 do Slatinic u Olomouce. U jmenovaného byli kaplany: dp. Jakub Vymazal, narozen v Měrovicích n. H. od r. 1912 do r. 1913. Zemřel v r. 1925 v Měrovicích, dále dp. Antonín Hráček, narozen v Kunovicích, od r. 1918 do r. 1920, kdy odešel jako kooperátor do Mar. Hor, dp. Jan Fürst, narozen ve Zbraslavi u Prahy, od r. 1921 do r. 1925. Nyní jest farářem v Mar. Horách. Dp. Antonín Hráček, stal se administrátorem r. 1931 v červnu a v březnu 1932 farářem. Dp. Antonín Stratil, kaplan z Poruby, nyní farář ve Velké Polomi, kam v r. 1933 odešel Od r. 1933 do r. 1934 byl opět administrátorem dp. Ant. Hráček. Dp. Jakub Horák, narozen v r. 1896 v Srbicích okr. Kojetín, převzal duchovní správu v Hrabové 18. 2. 1934.

Náboženské poměry před válkou

Všichni občané byli vyznání římskokatolického až na několik jednotlivců náboženství židovského (rodina Süsserova, Steinhardtova a Vulkan Aufricht Turandova) a několik občanů vyznání evangelického (rodina Ondráčkova). Za faráře Kocvrlicha byla shoda mezi občanstvem a farou, poměry byly klidné. Reprezentanti obce navštěvovali faru, zúčastňovali se církevních úkonů, asistovali při kostelních slavnostech, při nichž bývala hojnost občanstva. I spolek dobrovolných hasičů, vojenských vysloužilců „veteránů“ a „Omladina“ se jich oficiálně zúčastňovali.

Za faráře Mohapla nastal odklon občanstva od fary. Později skoro veškerá obec stála proti faráři, který byl neoblíben a bohoslužby byly velmi málo navštěvovány. Vybrala se deputace ( L. Staněk, J. Vogt) do Olomouce k arcibiskupovi, aby farář Mohapl byl přeložen, ale ničeho nepořídila.

V r. 1909 zřízen byl nový hřbitov, který pro neshody s farářem zůstal obecní. Faráři Mohaplovi nelíbil se nápis na hlavním kříži: „Já jsem poutník a cesta, následuj mne“, protože není na něm nic o Bohu. O posvěcení byl požádán děkan Špička z Mor. Ostravy. Tento slíbil hřbitov posvětiti, jestli na něm bude místo pro jinověrce, sebevrahy a nekřtěňátka. Když se proti tomu postavil celý obecní výbor, zvláště trojice Ludvík Staněk, Jan Vogt a František Bartoník, zůstal hřbitov neposvěcen – komunální.

Za faráře Mohapla přestali hráti na varhany správce školy Fr. Bartoník a učitel Němec a od té doby se vystřídalo několik varhaníků, řemeslníků, kteří provozovali varhanictví jako vedlejší zaměstnání.

Odpor proti faře a neúčast při církevních obřadech neřídil se vnitřním přesvědčením protináboženským, nýbrž namířen byl proti osobě farářově, jakožto představiteli církve v  obci. Jen málo bylo zásadovějších.

V obci byly odebírány tenkráte 2 výtisky „Volné Myšlenky“ (Jan Vogt, mlynář a Jinocenc Černík, dělník). Proto také po odchodu faráře Mohapla nastal obrat. Již v době, dokud nebyl ustanoven nový farář a správu vedl nový kaplan Herodek, počali někteří členové výboru na jeho výzvu znovu asistovati při církevních slavnostech. Nově ustanovený farář Josef Řezáč, vida většinu občanstva proti sobě, snažil se znovu získati část občanstva. S některými chodil na hony, jiným připravoval děti ke zkouškám na střední školy, vycvičil hochy na různé nástroje hudební a zřídil z nich kapelu účinkující při církevních obřadech. Na nástroje zapůjčil jim peníze, jež oni spláceli z výtěžku hry při svatbách a svátcích zámožnějších občanů. Studenta Vojtěcha Pospěcha vycvičil ve hře na varhany a zřídil z děvčat pěvecký sbor, který účinkoval při pohřbech, svatbách a podobných příležitostech.

Občané bez vyznání

Za války vliv faráře vzrostl, ale po válce nastal obrat. Působením časopisu „Volná myšlenka“ a hlavně „Volné slovo“ počalo přemýšlení o otázkách náboženských a církevních. Mnozí si uvědomili svůj negativní poměr k církvi římsko-katolické. Přípravou k tomu byly také „Husovy oslavy“, již před válkou hojně u nás pokrokovými spolky pořádané. Před a po oslavě M. J. Husa 6. 7. 1919 vystoupilo z církve římso-kat. asi 30 občanů, kteří pak 25. 12. 1919 založili „Odbor sdružení českých bezvěrců“. Tento název byl později změněn na „Sekce sociálně demokratických bezvěrců“. Spolek tento připravoval půdu pro vystupování z církve veřejnými přednáškami, šířením proticírkevních plakátů a letáků, jakož i rozšiřováním časopisu „Volné Slovo“ a proticírkevních brožur. Založili také pěvecký sbor, jenž účinkoval při bezvěreckých pohřbech i v okolí. Akce tyto se ovšem neobešly bez bojů, které mnohdy končily i u soudu.

Důležitým bodem byl den sčítání lidu. Agitace pro vystupování z církve byla zvýšena a na neděli 13. 2. 1920, dva dny před sčítáním lidu, byla svolána do hostince „U lípy“ veřejná schůze lidu, na níž měl promluviti čsl. farář Stibor z Radvanic. Účast všech vrstev na této schůzi byla dosud nevídaná. Každé místečko i na okně nebo na tělocvičném nářadí, jakož i na jevišti a v zákulisí bylo obsazeno. Jako hlavní řečník dostavil se místo faráře Stibora čsl. kaplan Vodička, který v delší řeči promluvil na thema: „Praha nebo Řím“. Po přednášce vznikla vzrušená debata a později hádka, takže schůze musela býti ukončena. Důsledek této schůze bylo hojné vystupování z církve řím.-katolické. Vystouplí přestoupili buďto k církvi československé nebo zůstali bez vyznání.

Církev československá
(napsal: Krkoška, farář československý)

Církev čsl. byla založena v Praze 8. 11. 1920 pokrokovými knězi čsl. republiky. Na Slezsku vznikla první čsl. farnost v Radvanicích 15.1 1920.

Hrabová patří do čsl. farnosti ratimovské, která zřízena byla 31. 3. 1921 za nynějšího biskupa čsl. Ferdinanda Stibora. Prvním zatímním duchovním správcem zvolen byl bratr J. Velčovský. Členy první rady starších byli: Štěpán Pavlický, Jan Homola z Velkých Kunčic, Čeněk Homola z Hrabové, Jan Piskoř z Hrabové, Ferdinand Vašíček z Řepišť, Karel Stibor z Paskova, Jan Čapinský ze Sviadnova, Jan Vrublovský z Horních Datyň. Velmi činnými byli Jan Homola z Velkých Kunčic a Štěpán Pavlický z Ratimova.

V roce 1922 bylo ve farnosti ratimovské: 181 křtů, 45 svateb, a 24 úmrtí. Za rok 1923 bylo: 196 křtů, 56 svateb a 19 úmrtí.

Původně patřily k farnosti ratimovské tyto obce: Hrabůvka u Vítkovic, Zábřeh n./Odrou, Stará a Nová Bělá, Staříč, Hrabová, Krmelín, Sviadnov, Paskov, Řepiště, Velké Kunčice, Horní Datyně, Frýdlant, Kunčice p./Radhoštěm, Frenštát a Ratimov.

Farnost ratimovská čítala v r. 1923 6 tisíc příslušníků. Dne 29.10 1923 započato bylo se stavbou „Husova sboru“ v Ratimově, kde jest velká bohoslužební místnost a obydlí pro duchovní správce.

Samospráva

Roboty, které se k nám dostaly z Německa v 15. a 16. Století, byly zpočátku mírné, ale časem stále jich přibývalo, až konečně upadl selský lid do úplného nevolnictví (Po bitvě na Bílé Hoře). Na mnohých panstvích byla robota tak krutá, že docházelo ke vzbouření selského lidu proti vrchnosti, ale po přemožení odboje upadl lid ještě v tužší poddanství. Byly sice roboty upraveny patenty císaře Leopolda I a Karla VI, ale málo jich bylo od vrchnosti dbáno.

Teprve za císaře Josefa II. byla robotní povinnost sedláků novými patenty upravena a zrušeno bylo osobní nevolnictví. Robota pak úplně byla zrušena r. 1848. Vrchnostem dostalo se peněžité náhrady.

Na „Šídlovci“ orali právě Hrabůvčané, když přišla proklamace svobody na jaře 1848. (Vykládal Karel Lýčka, rolník z Hrabůvky, jako účastník). Ihned odjeli se zpěvem domů a zarostlé, ale znatelné 6. ti brázdové záhony na úhorku pod Adámkovou zahradou po 83 letech rozorával zase rolník František Petr, jenž hospodaří na gruntě Chlupatých číslo 51 u mlýna, když se mu podařilo celý Šídlovec od Vítkovických železáren na 25 roků najati s podmínkou, že jej na své útraty dá v rámci II. vodního družstva odvodniti (56 měr) a zkultivuje na ornou půdu. A začátkem r. 1932 došlo ke koupi tohoto pozemku pro jmenovaný statek, jako náhradu za postoupené pozemky na „Břehách“ podél hranice habrůvecké k výstavbě dráhy „Mor. Otrava-Brušperk.“

Když se po r. 1848 v několika letech poměry upravily, převzali svobodní občané ve svobodné obci vládu do svých rukou.

Burmistry byli:
Mutina Josef, gruntovník z čís. 28, narozený roku 1801. Na výročním účtě z roku 1857 kromě jeho podpisu jsou podpisy radních: Chlupatý Jan a Břenek Josef.

Neuhser Karel, mlynář čís. 52. Jeho podpis je zachován na voličských seznamech a volebních listinách z roku 1867. V té době výborníky ( zvolenými III. sborem) byli: Gerolt Jan a Budín František.
Mutina František, gruntovník z čís. 28, nazývaný „Starý pán“. Jeho podpis zachoval se na listinách z roku 1871, 1872, jakož i na seznamech voličských a volebních listinách z roku 1873. Vyborníky byli: Budín František, Mutina Josef, Malucha Jan.

Volby se děly tím způsobem, že voliči byli rozděleni ve 3 sbory dle výše placených přímých daní. Občané, kteří platili menší daň a ženy, vůbec práva volebního neměli.

V roku 1873 volili do I. sboru a platili daně:

1. Žitný Ignátz, duch. spr. č. 65, vilirist
2. Kubík Josef, učitel č. 65, vilirist
3. Černý Jan, nezletilý, pod zastoupením poručníka Jos. Hranický č. 36- 224 zl.7kr.
4. Klara Šeděnka, nezletilý, pod zastoupením poručníka Jos. Velký č. 43 – 169 zl.25kr.
5. Lička Anton, nezletilý, pod zastoupením poručníka Jana Malucha č. 30 – 104 zl. 25 kr.
6. Nováček Karel č. 12 – 79 zl.39kr.
7. Piskoř Antonín č. 34 – 74 zl. 32kr.
8. Lička Jan č. 44 – 74 zl. 32kr
9. Mutina František č. 28 – 72 zl.28kr.
10. Kellner Josef č. 46 – 69 zl.37kr.

Celkem : 670 zl. 63 kr.

Ve druhém sboru volili gruntovníci:

1. Holuša Vincenc č. 13 -68 zl. 81kr.
2. Chlupatý Josef č.51 -68 zl. 44 kr.
3. Lička Jan č. 54 -6 zl. 32kr.
4. Neutzer Frant. Č.52 -62 zl. 58kr.
5. Naizar Anton č.45 -60 zl. 79kr.
6. Velký Josef č. 35 -60 zl. 69kr.
7. Stavinoha Ondřej č. 11 -60 zl. 63kr.
8. Hranitzký Josef č. 48 -60zl. 26kr.
9. Lička Vavřín č. 38 -58zl. 68kr.
10. Chlupatý Karel č. 33 -54zl. 62kr.

Celkem 620 zl. 83 kr.

Ve třetím sboru volili:

1. Budín František, č. 19. grunt 52zl.23kr.
2. Slíva Vincenc, č. 17. grunt 52zl.5kr.
3. Lisek Josef, č. 18.grunt 51zl.47kr.
4. Břenek František, č.55.grunt 49zl.64kr.
5. Gerolt František, č. 25.grunt 42zl.23kr.
6. Petr františek, č. 23.grunt 42zl.23kr.
7. Urbanec František, č. 21.grunt 41zl.61kr.
8. Süsser Moritz,č. 69, hospoda 33zl.76kr.
9. Kerlinger Ferd. Č. 33, hospoda 22zl.71kr.
10. Raška František, č.91, domk. 12zl.48kr.
11. Peter Josef,č.10, domk.10zl.13kr.
12. Dluhý Josef, č. 64, domk. 7zl.76kr.
13. Švenda Jan, č.42, domk. 6zl.15kr.
14. Pajorek Frant., č. 102, domk. 5zl.66kr.
15. Kovařík Ferd., č. 33, povoz. 5zl.66kr.
16. Hranický Frant., č. 7, domk. 4zl.63kr.
17. Malucha Jan, č. 49, domk.4zl.63kr.
18. Pavelka Frant., č. 50, domk.4zl.42kr.
19. Vytopil Jan, č. 6, domk.3zl.57kr.
20. Homola Jan, č. 2, domk.3zl.43kr.
21. Malucha Jan, č. 98, domk. 3zl.54kr.
22. Gerolt Josef, č. 60, domk.3zl.48kr.
23. Mutina Josef, č. 61, domk. 3zl.47kr.
24. Tichopad Jan, č.5, domk. 3zl.44kr.
25. Borovec Frant., č. 3, domk.3zl.40kr.
26. Šafář Frant., č. 9, domk. 3zl.30kr.
27. Mutina Josef, č. 61, domk.,3zl.30kr.
28. Balušek Josef, č. 4, domk. 3zl.2kr.
29. Večerek Ant., č. 41, domk. 2zl.95kr.
30. Golka Řehoř, č. 15, domk. 2zl.94kr.
31. Grosman Ant., č. 82, domk.2zl.65kr.
32. Dluhý Jan, č. 67, domk. 2zl.65kr.
33. Mutina Josef, č. 94,domk. 2zl.61kr.
34. Gerolt Josef, č. 66, domk.2zl.53kr.
35. Piskoř Josef, č. 56, domk.2zl.49kr.
36. Janša Jan, č. 8, domk.2zl.48kr.
37. Folta Frant., č. 84, 2zl.46kr.
38. Knebel Josef, č. 87, 2zl.46kr.
39. Andrýsek Josef, č. 20, 2zl.46kr.
40. Závada Jan, č. 29, 2zl.53kr.
41. Slavík Jan, č. 24, 2zl.42kr.
42. Linar Martin, č.75, 2zl.40kr.
43. Hranický Ben., č. 90, 2zl.40kr.
44. Mutina Jan, č. 70, 2zl.40kr.
45. Olšanský Frant., č. 71, 2zl.39kr.
46. Lička Cyril, č.14, 2zl.38kr.
47. Hlavenka Karel, č. 78, 2zl.36kr.
48. Slíva Josef, č. 59, 2zl.35kr.
49. Rzeha Jan, č. 83, 2zl.33kr.
50. Veližok Jan, č. 93, 2zl.32kr.
51. Velký Jan, č. 83, 2zl.30kr.
52. Duda Jakub, č. 47, 2zl.59kr.
53. Mikenda Frant., č. 74, 2zl.29kr.
54. Záviský Frant., č. 81, 2zl.29kr.
55. Martinák Jiří, č. 93, 2zl.27kr.
56. Kittla Josef, č. 39, 2zl.27kr.
57. Budín Mates, č. 92, 2zl.27kr.
58. Mutina Josef, č. 97, 2zl.26kr.
59. Velký Frant., č. 76, 2zl.26kr.,
60. Rzeha Frant., č. 72, 2zl.26kr.
61. Vittek Jan, č.96, 2zl.22kr.
62. Rzeha Josef, č. 57, 2zl.21kr.
63. Balcar Ignac, č. 68, 2zl.20kr.
64. Hollain Jan, č. 62, 2zl.20kr.
65. Budín Josef, č. 63, 2zl.18kr.
66. Žáček Josef, č. 53, 2zl.18kr.
67. Lička Josef, č. 68, 2zl.16kr.
68. Stibor Josef, č. 89, 2zl.14kr.
69. Lička Josef, č. 40, 2zl.6kr.

Celkem 584 zl. 79 kr.

Zvoleni byli:
Za výborníky do III. voličského sboru Chlupatý Karel 10 hlasů, Mutina František 9 hlasů, Lička Vavřín 5 hlasů.

Do II. voličského sboru zvoleni:
Žitný Ignác 4.hlasy, Kubík Josef 3.hlasy, Velký Josef 3.hlasy.

Do I. voličského sboru zvoleni:
Budín Fr. 4.hlasy, Malucha Jan 4.hlasy, Mýtina Josef 3.hlasy.

Za náhradníky zvoleni:
Do III. vol.sboru Piskoř Ant. 4.hlasy, Chlupatý Josef 3.hlasy.
Do II.vol. sboru Lička Jan 3.hlasy, Najzar Anton 2.hlasy.
Do I. vol.sboru Kellner Josef 3.hlasy,Vittek Jan 1.hlasem.

Starostou zvolen Velký Josef, č.36, (na období 1873-1876), radním zvolen: Chlupatý Karel č.33, Lyčka Vavřín č. 38, burmistrem zvolen: Chlupatý Karel, gruntovník č. 33. Zachovaly se jeho podpisy z r. 1876-1880. Radními byli Neuhser Karel, mlynář č. 52, Mutina František. Vyborníky byli Velký Josef č. 35, Lýsek Josef, Budín František, Lyčka Vavřín, Chlupatý Josef, Hranický Josef. Staněk Ludvík, gruntovník č. 35. Roku 1881-1891. Pajorek František, r. 1891-1894. Radními byli Nováček Josef a Gerolt Josef. Držonka Rudolf, gruntovník. Roku 1894-1897. Staněk Ludvík, r. 1897-1914. Radními byli Nováček Josef, Kudělka Josef, Vogt Jan. Výborníky byli Chlupatý Jan, Pajorek František, Lička František, Adámek František a Velký Jan. Adámek Antonín, rolník. Roku 1914-1919.